Dnes hned časně z rána vyrážím do středně velkého nákupního řetězce, abych sobě ještě před prací stihl nakoupit celou řadu nezbytných stravovacích propriet, jelikož na mě doma po otevření lednice dýchla silná atmosféra zásobování z doby okupační.
Přijíždím k nákupnímu středisku. Nechce se mi zajíždět do stísněných garáží, proto využívám parkovacího místa na poloprázdné příjezdové cestě a vyrážím nakupovat. Nákup jsem zvládl docela svižně, a dokonce jsem sehnal většinu potřebných pochutin. S pocitem dobře ulovených elementů denní spotřeby se pozvolna šinu zpět k vozidlu.
K mému šoku nacházím na parkovacím místě kromě mého vozidla také velkou promáčklinu a odřený celý levý přední bok, které jsou bohužel nově jeho součástí. Neuvěřitelné. Okolo nikde nikdo, jen já, můj vozík s nákupem, a díra v autě, na kterou nevěřícně zírám. Raději vozidlo obcházím dvakrát, abych se ujistil, že mě zrak neklame. Na krátkou chvíli dokonce zapochybuji, jestli jsem už v takovém stavu s vozidlem náhodou nepřijel, ale pak tuhle naivní myšlenku zaháním po vyzkoušení předních dveří, které nejdou kvůli promáčklině otevřít.
Mírně posmutním, že s tím bude celá řada starostí, že není komu nadávat, když tady nikdo není, natož nějaký lísteček se zprávou, a že dnes to nejspíše asi do práce nestihnu včas. Co se dá dělat. Taky si uvědomuji, že jsem vlastně nikdy neměl nehodu, natož takhle bizarní incident, takže ani netuším, jak ji řešit. Havarijní pojištění nemám, ale ten, kdo ji způsobil a ujel, by mi měl škodu uhradit, přemítám v hlavě.
Nakonec se rozhodnu vyzkoušet předplatné, které si v tomto státě platím formou čím dál tím dramatičtějších berní, nesprávně dlouhá léta označovaných jako daně, a vytáčím číslo bezpečnostního sboru, abych se doptal, jak mám v tomto případě postupovat.
Po nekonečně dlouhém zvonění, kdy už jsem to chtěl pomalu vzdát, se z aparátu přísným tónem ozve: „Policie České republiky, hovoří poručík Ředkvička, jak vám mohu pomoci?“
Vysvětluji mu situaci a ptám se, jak postupovat, když nemám havarijní pojištění, a tudíž je nejspíše zbytečné, aby jezdili, ale na druhou stranu by se někdo měl zabývat tím desperátem, který mi vozidlové zranění způsobil, a zahájit na něj celostátní nebo alespoň celoregionální pátrání.
„Dobře, že voláte, pane. Tohle je rozhodně na výjezd, posílám k vám okamžitě rychlou dopravní četu.“ Ukončuji hovor poděkováním za rychlou odpověď a přemítám, zda řekl skutečně četu, nebo jsem to jen v tom stresu špatně pochytil.
K mému překvapení jsem nemusel smutně koukat na kazící se nákup a poškozené vozidlo déle než dvacet pět minut, a už se zpoza rohu objevila naleštěná policejní dodávka, která se, jak jsem se později dozvěděl, odborně nazývá „pojízdná kancelář k řešení dopravních nehod“ a je vybavena lépe než leckteré kancelářské pracovní místo zaměstnanců v korporátech.
Z pojízdné kanceláře k řešení dopravních nehod vystoupili hned dva uniformovaní dopravní policisté a jali se zjišťovat, co se stalo. Převyprávěl jsem jim celý příběh, včetně mých pochyb o tom, zda jsem je měl vůbec volat, když nemám havarijní pojištění, a rovněž o rozptýlení mých pochybností strážmistrem na telefonu.
„Vy jako nemáte havarijní pojištění jo??“ zmizel profesionální úsměv z tváře jednoho z dopravních policistů, „tak to jste nás vůbec nemusel volat!!“ dodal ostře, zatímco zcela ignoroval mé úvodní vysvětlení.
Přišlo mi zbytečné znovu opakovat, že jsem se přesně na tohle poručíka Ředkvičky z dispečinkového velínu ptal, a on mi je sem poslal navzdory mým obavám, které se nyní ukazují jako oprávněné. Nemám to rád.
„Tak pojďte, uděláme test na alkohol.“ praví druhý policista.
„Mně? Proč?“ rozhlížím se zmateně a začínám mírně pochybovat o mých schopnostech jasně vyjádřit problematiku poničení vozu po dobu mé absence během nakupování.
„To je standardní postup, pane. Budu taky potřebovat vaše doklady a doklady od vozidla“ praví druhý z policistů.
Neochotně souhlasím, přebírám si náhubek a poprvé v životě dýchám do zařízení a pozoruji, jak se vyhodnocuje, k mému nepřekvapení, negativně. Připadám si u celého procesu jako nějaký pachatel neexistujícího trestného činu.
Jeden z nich si bere mé doklady a druhý začne obcházet vozidlo a bedlivě ho analyzovat ostřížím zrakem dopravního policejního vyšetřovatele. Rozhlíží se kolem a nakonec praví: „Tak tady vlevo je sice dům, ale odtamtud asi nikdo nic neviděl.“
„A zeptat se tam nepůjdete?“ zkouším být trochu aktivní. „Mně určitě nikdo nic neřekne, ale vám by mohli,“ ptám se zbytečně a dodávám, že jsem byl nakupovat jen krátce a ukazuju zároveň stvrzenku o platbě, ze které je zřejmé, v jakém časovém intervalu k nehodě nejspíše došlo. Rovněž poukazuji na fakt, že promáčklina na mém vozidle je jasně červené barvy a umístěná výše než běžné osobní vozidlo, takže to zužuje potenciálního pachatele na někoho v SUV nebo spíš v nákladním vozidle.
„Ne, to my neděláme, to si musíte kdyžtak vyřešit sám“ a pokračuje ve výčtu věcí, které nejsou: „kamery, ty tady nikde nevidím, támhle z pole nikdo nic vidět nemohl, to máte smůlu no.“
„A zeptat se v nákupním centru, jestli jim někdo nezavážel například zboží v danou chvíli, by nešlo? Třeba se zrovna tady otáčel a kdyby u vykládky měli kameru, mohla by na záznamu být vidět barva vozidla či espézetka, případně rovnou odřená část, pokud mě naboural před vyložením.“ snažím se rozvíjet své detektivně-analytické myšlenky.
„Pane, výraz SPZ, Státní poznávací značka, se už několik let nepoužívá. Teď se správně říká Registrační značka!“ dostávám nesouvisející odpověď.
„Fantazie“ pravím zklamaně. Na to jsem se sice neptal, ale děkuji za informaci, chtělo se mi dodat, ale raději jsem mlčel, neboť řešit cokoli dalšího nemělo očividně smysl. Musel bych se opakovat a policista nevypadal, že by chtěl cokoli řešit nad rámec byrokracie nebo zjišťování, zda nejsem v 7 ráno nacucaný alkoholem.
O chvíli později si mě volá druhý z policistů, který celou dobu něco kutil v pojízdné kanceláři k řešení dopravních nehod, a ptá se na mé aktuální bydliště, telefonní kontakt, jméno matky za svobodna, obvod mé levé stehenní kosti a další tuze důležité detaily z mého personálního i pracovního života, aby mi následně sdělil, že se mi ozvou, kdyby se jim incident podařilo vyřešit. A říká to s kamenným výrazem člověka, který je buď velice zkušeným hráčem pokeru, anebo svým slovům vážně věří. Nedokážu odhadnout, co je skutečnost, tak jen přikyvuji.
V mezičase, kdy vyplňoval nepochybně důležité dokumenty, aby byrokratickému aparátu bylo učiněno za dost, jsem vizuálně zkoumal pojízdnou kancelář zevnitř. Nacházel se v ní kupodivu moderně vyhlížející počítač, multifunkční tiskárna se skenerem japonského výrobce, nějaký kufřík podle loga patrně k rychlé záchraně nehodou postižených osob, a potom další propriety, které nejspíše sloužily k řešení dopravních nehod, ale možná taky jen ke zjišťování alkoholu v krvi, jak se stalo i v mém případě.
Po pěti minutách mě nechal podepsat protokol, kterému jsem po chvilce čtení sice zcela nerozuměl, ale pomalu jsem se smiřoval se svým osudem, tak jsem ho raději podepsal, než abych s nimi vedl další zbytečnou diskuzi. Přece jen, někde v dáli určitě zurčí potůček a kolem něj běhají okolo převrácené škodovky 125 srnky, které zvědavě ochutnávají směsici tekutin vytékající z havarovaného dopravního prostředku.
Čím déle budou dopravní policisté lelkovat u mě, o to déle budou srnky konzumovat nechutnou směsici nepochybně karcinogenních elementů, které se po jejich usmrcení místním myslivcem a naporcování místním řezníkem, dostanou do místní restaurace, kde hotový pokrm sní místní dělník z Jednotného zemědělského družstva, který pak vyrazí do práce, udělá se mu nevolno, zapomene zavřít ohradník s domestikovanými sudokopytníky a způsobí tak řetězec událostí, na jehož začátku bylo moje poničené vozidlo, a na jeho konci vyschlý potůček, který zmínění sudokopytníci zcela vypijí, jelikož taková dojnice údajně dokáže v letním období zkonzumovat klidně až ke dvěma stovkám litrů vody za den, natožpak celé stádo omylem vypuštěné do veřejného prostoru.
Všechno souvisí se vším! Je zřejmé, že něco takového nemohu dopustit, proto dopravním policistům v pojízdné kanceláři k řešení dopravních nehod poděkuji za jejich čas a rozloučím se. Poškozené vozidlo nechávám odtáhnout do servisu a nákup archaicky, jako za dob našich prapředků, převezu městskou hromadnou dopravou do své domoviny, abych se konečně po celé anabázi mohl vypravit do práce, kde na mě netrpělivě čeká hora nevyplněných excelovských tabulek. Fantazie.
