Na dnešek si Ervín, nový šéf vývoje, vyžádal schůzku týkající se činnosti našeho oddělení. Dali jsme dohromady prezentaci, materiály ohledně historických úspěchů našeho oddělení a instruovali jsme Ljubu, aby vzhledem ke svým jazykovým schopnostem po dobu prezentace raději mlčela, zvlášť, když je ještě navíc stále ve zkušební době. Ochotně souhlasila.
Hodina H se rychle přiblížila a sotva jsme se všichni sešli v kanceláři, už vchází i Ervín a bez pozdravu zahajuje ostře konverzaci: „Doneslo se mi, že chodíte na hodinové a někdy i delší obědové pauzy, přestože máte na oběd třicet minut! Co mi k tomu řeknete?“ káravě se na nás dívá. Nechápu tuhle jeho poznámku. Jako by se snad dalo najíst za třicet minut! To nestíhají ani zvířata, natož lidé.
Naše šéfová začíná vysvětlovat, že máme flexibilní režim, kdy, pokud je práce hotová včas, ona nemá problém s tím, pokud do práce chodíme tak, jak se nám to hodí.
„Jo, takže vy si ještě navíc chodíte do práce, jak se vám zachce i mimo obědové pauzy?“ hřímá Ervín. Na to se nadřízená snaží znovu vysvětlit náš zavedený systém. „Tak to by určitě takhle nešlo, to se bude muset změnit!“ dodává Ervín a zcela ignoruje její vysvětlení.
„Dále mám nějaké stížnosti tady na pana kolegu,“ ukazuje směrem k Letitému kolegovi a v ruce třímá nějaké papíry. „Ty bych rád probral později osobně.“
„Můžeme hned,“ ležérně reaguje Letitý kolega, aniž by odtrhl oči od monitoru, kde hraje nepochybně nějakou oddechovou hru. „S čím máš problém? Hm? Povídej!“ mění tón do lehce útočného.
„No tak jestli to chcete slyšet, tak podle některých kolegů trávíte příliš mnoho času v relaxační místnosti hraním her.“
„Podle kterých kolegů?“
„To není důležité. Důležité je, zda je to pravda, nebo není, pane kolego! A vyprošuji si, abyste mi tykal!“
Do toho se vmísí naše už poněkud nervózní nadřízená a snaží se vysvětlit, že podle celofiremní směrnice razíme napříč firmou přátelský tón ve všech jazycích, včetně češtiny, a tykání není považováno za symbol neúcty. Ervín ji však neposlouchá a tváří se velice důležitě, jako by zrovna snědl jedenáctý svazek Ottova slovníku naučného a ten se mu vzpříčil přesně v oblasti křížokyčelního skloubení a tlačil mu tam na nervy.
Letitý kolega si bere do ruky termosku na čaj, vstává a odchází z kanceláře pryč. Když prochází kolem Ervína, prohodí na něj: „Ale di ty brepto. Nebuď pučus, jo?“ a zanechává Ervína i s otevřenými ústy svému osudu.
Ostatní se na sebe jen potutelně usmíváme, zatímco se šéfová snaží nějakými zbytečnými frázemi omlouvat chování Letitého kolegy. Ervín ji příliš nevnímá, pouze se otočí a se slovy „tohle není konec, vážení, já si vás pohlídám!“ odchází naštvaně pryč.
Chvíli hodnotíme úspěšnost schůze a shodujeme se, že to mohlo jít i lépe… Ljuba se ptá, co se stalo a po vysvětlení roztomile pokrčí rameny, zakroutí hlavou a prohodí nějaké odhadem bulharské vulgarismy, nebo možná staroslovanské kletby. V tom je ta krása vícejazyčné komunikace – ne vždy je zcela zřejmá, ale takřka vždy libozvučná a člověk si vlastně může myslet cokoli.
Odhaduji, co se bude dít dále. Ervín je nejspíše z dřívějších prací zvyklý, že ho lidé poslouchali, pravděpodobně proto, že museli, protože zrovna přirozená autorita z něj teda vůbec nečiší. Zamíří pravděpodobně za místním ředitelem postěžovat si na naše chování, potažmo chování Letitého kolegy, a pokud v něm kotví nejen gen zákeřnosti, ale rovnou gen zmrdství, bude se dožadovat jeho vyhození.
Místní ředitel mu v takovém případě zcela určitě nevyhoví. Jednak proto, že nemá ve zvyku dělat unáhlená rozhodnutí a jednak proto, že si je nepochybně vědom toho, kolik by firma musela Letitému kolegovi vyplatit na odstupném v případě výpovědi z nadbytečnosti, protože uhnat někoho na porušení pracovní kázně není jen tak, a na dohodu by ho nepřesvědčili. Takže se Ervín nejspíše uchýlí k partyzánské válce a bude se snažit nám práci zkomplikovat, abychom to vzdali jako první a buď odešli sami, nebo se začali chovat dle jeho taktovky.
Protože má v ruce část našich odměn, vydá se nejspíše tímto směrem. Možná bude chtít jako správný mikromanažer regulovat i naše dovolené. Uvidíme. Možností je celá řada, ale já naivně věřím, že se to dříve podaří vyřešit diplomatickou cestou, nebo se to jinak utřepe. Pouze doufám, že jeho chování bude předvídatelné, a nikoli vyloženě zákeřné, protože když vám někdo každý den kálí do bot, je to zřejmé, lze to vyčistit a s přivřenýma očima se s tím dá nějak žít, ale když vám někdo zákeřným způsobem čůrá do kávy, není to vůbec ideální a spokojit se s tím nelze.
Mé úvahy narušuje telefonní hovor. Volá mi bývalá spolužačka Karla, jestli se nechci sejít. Domlouváme se na zítřek po práci.
Po zbytek pracovní doby zamyšleně vyřizuji pracovní záležitosti a říkám si, proč má někdo zapotřebí se takhle chovat. Rozhlížím se po kanceláři. Šéfová odešla neznámo kam, Letitý kolega je pořád pryč a zbytek osazenstva se tváří více či méně zaraženě. Kromě Ljuby. Ljuba, ať už ve své nevědomosti nebo z jiných důvodů, zůstává usměvavou konstantou našich pracovních životů, což je krásné. Doufám, že nám tady vydrží. V jednu chvíli se dokonce ptá svým standardním „Ljuba kavu?“, tedy jestli máme zájem o horký nápoj, který nám všem velice ráda připraví. Přikyvujeme a ona radostně odcupitá nápoje připravit.
Za chvíli se vrací i s nůší hrnků a všem nám je s úsměvem a veselým bulharským slovem na rtech rozdává. Někdy bych si přál mít její entuziasmus. Ale možná je dán z velké části jejím mládím, a nakonec z ní po letech monotónní práce vyprchá stejně nevyhnutelně jako helium z nafukovacího balónku. Leč, mohu se mýlit. Ba dokonce bych se mýlil i docela rád!
Na mobil mi volá nějaké číslo s mezinárodní předvolbou 852. Zvrásním si čelo a přemýšlím, o jakou zemi jde. Nakonec si předvolbu hledám na internetu a ukazuje se, že jde o Hong Kong. Kdo mi může volat z této dřívější kolonie britského impéria? Nevím proč, ale jako první se mi vybavuje opium. Asi za to může školní vzdělání, nebo nedávno znovu dočtené klasické dílo romantismu, Hrabě Monte Christo. V každém případě hovor nezvedám v celkem realistickém domnění, že jde o omyl.
Koncem pracovního dne přichází do e-mailu memorandum od Ervína určené nám všem, kde se zkostnatělým tónem praví, že zítřejším dnem počínaje zavádí nový systém reportingu, v rámci kterého si přeje vědět, co přesně děláme a kde se během pracovní doby nacházíme a v příloze přikládá dvoustránkový elaborát, jak přesně má reportování vypadat.
Tak už je to tady, říkám si, partyzánská šikana. Ale to bohužel Ervín netuší, že má co do činění s bandou pošuků zvyklých na šikanu už od mateřské školy, kterou si ale ne všichni z nás vždy nechali líbit. Zvlášť Letitý kolega s kolegou Vývojářem nebudou mít zásadní problém to Ervínovi poněkud osladit, neboť není první a nejspíše ani poslední mikromanažer, se kterým mají tu čest. Těším se, ačkoli s mírnými obavami. Na druhou stranu zlu je potřeba se vždy postavit, ať už má jakoukoli podobu.
