Zatímco zimou prosycené ráno trpělivě čeká, až jej vystřídá stejně chladné dopoledne, někoho o pár pater nade mnou nenapadlo nic lepšího než dopřát všem obyvatelům domu sólové představení v podání nepochybně zbrusu nové vrtačky bez kvalitního příklepu.
Zpoza oken mi do bytu nakukuje mrazivé slunce a já se líně chystám do práce. Občas mi přijde, že pomalost mých ranních příprav musí jednou dopadnout tak, že nikdy neskončí. Prostě se budu připravovat celý den a do práce nikdy nevyjdu. Přemýšlím, jak by výmluva na nekonečnost ranních příprav uspěla jako důvod absence. Asi moc ne.
Zatím jsem vždy do práce odešel, ale mám strach, že tato ranní pomalost patří do stejné kategorie, jako pozorování vody v hrnci, která má začít vařit. Dokud na ni bude člověk zírat, nikdy vařit nezačne. Dosud se to sice nikdy nestalo, protože nikdo svéprávný nedokáže vodu v hrnci hypnotizovat dostatečně dlouho, ale teoreticky to možné určitě je.
Ještě, než vyrazím na svou pouť za prací, stavuji se do vestibulu domu zkontrolovat poštovní schránku. Zdravím se s mladou sousedkou bydlící nade mnou, která nedávno pomocí vlastního těla vyrobila zbrusu nového daňového poplatníka a zrovna zde postává s kočárem a baví se s jinou paraziticky obdobně „postiženou“ sousedkou, nebo možná kamarádkou.
Slušně zdravím, jelikož jsem byl vychován k verbální slušnosti, a zkouším otevřít schránku. Zatímco manipuluji se stávkujícím zámkem, který funguje, pouze pokud jste na něj něžní, obdobně jako některé části dámských těl, vchází do domu kurýrní doručovatel, kterého v první chvíli mylně považuji za pošťáka. Dává se do řeči se sousedkou a brzo se ukazuje, že zrovna jejímu manželovi přiváží balíček a potřebuje podpis. Daří se mi konečně dobýt se do schránky, kde nacházím nevyžádanou poštu z knižního klubu, do kterého nepamatuji, že bych se kdy registroval, což mě velice irituje, jednu složenku k zaplacení a leták místního nákupního řetězce. V akci jsou kuřecí prsa a papriky. Hmm.
Zatímco si pochybnou došlou poštu schovávám do batohu, protože zpátky do bytu se mi nechce, nabírá debata o podpisu doručované zásilky zajímavý spád. Sousedka odmítá zásilku pro svého manžela převzít, neboť se ukazuje, že se nejedná o standardního doručovatele, ale nějakého zvláštního, který k převzetí vyžaduje podpis úvěrové smlouvy. V duchu schvaluji její prozíravost, ale zároveň přemýšlím, jestli si její manžel skutečně objednal úvěr na dobírku, nebo jak to nazvat. Přijde mi to jako nesmysl. Představuji si, jak asi taková služba může fungovat. Má snad doručovatel v balíčku hezky úhledně vyskládané bankovky? Ačkoli podle jeho velikosti bych to tipoval spíš na mince. Možná k tomu klient jako dárek obdrží i peněženku. Nebo měšec!
V rámci debaty se však ukazuje, že skutečnost je daleko prozaičtější. Pan manžel si pro sebe objednal u jednoho velkého prodejce elektroniky počítač a zaškrtl, že by si přál nákup na splátky, což vyžaduje podpis smlouvy přímo na místě při převzetí od kurýra. Dopředu nemusel platit nic. Zajímavá strategie. Aspoň nyní vím, jak tento typ uzavírání obchodů funguje. Taky není bez zajímavosti, že kurýrovi by stačil podpis jeho ženy. Jestli teda ve skutečnosti je jeho ženou, říkám si, když stejně existuje určitě nějaké společné jmění manželů, nebo jak se té otrocké instituci přezdívá, a pak by se nejspíše sdílely i dluhy, tudíž by to nakonec podepsat mohla.
Ve škole mě však bohužel nenaučili, jak rozklíčovat slovní úlohu, ve které figurují dva lidé, kurýr, jedna úvěrová smlouva a kus elektroniky, takže se to nedozvím. Taky proto, že musím vyrazit do práce a začít tvořit hodnoty, jinak se hrubý domácí produkt země propadne, než stačíte říct „nejofinancovávatelnější“, proto se loučím a odcházím vstříc své dnešní pracovní budoucnosti.
Do kanceláře dorážím tak akorát, aby to nebylo ani příliš pozdě, ani příliš brzo, poněvadž i takový jsem někdy já – takakorátní. V kanceláři zrovna probíhá vzrušená debata o tom, co se včera stalo Ervínovi. Přemýšlím, co se mu asi tak mohlo stát, ale než se stihnu zeptat, vchází do dveří Igor.
„Zdar ogaři! Ty jo to je dobry žalud ten Ervin!“ zahajuje svůj pozdrav náš vychrtlý, ale přesto hromotlučný a více než dva tisíce milimetrů vysoký kolega původem ze severu Moravy. „Normálně za nama fčera přišel do kanclu, že mu zkartovačka zežrala ňake papiry a esli to de ňak obnovit. Pry chtěl skenovat a místo toho je zkartoval. No my zme se řezali jak cyp, bo zme si mysleli, že si děla srandu, ale ukazalo se, že ne.“
Ostatní přikyvují, že se o incidentu doslechli, neboť v korporátu, kde pracují ženy, se nikdy nic neutají. Navíc Ervín si za rozšíření fámy může sám, protože to kromě výpočetního střediska šel řešit ještě s dalšími kancelářemi, patrně v domnění, že některý ze zaměstnanců vlastní kouzelnou hůl, popřípadě v šuplíku schovává stroj času, a jeho problém mu pomůže vyřešit.
Uvědomuji si, že jsem za včerejší Ervínovo selhání částečně zodpovědný já, ale tlačítko si zmáčkl sám a jak bych mohl tušit, že když stojí před skartovačkou, že chce skenovat, že ano. Je to stejné, jako kdyby stál před obchodem s humřími pochoutkami, ale hodlal si koupit miniaturní důlní lokomotivu. Absurdní! Zvažuji, zda ostatním říci, že zdrojem jejich veselí jsem v zásadě já, ale moje úvahy přerušuje Igor.
Otáčí se na mě a ptá se, jak mi dopadlo nedávné rande na slepo, ke kterému mi radil, abych šel tvrdě na dělohu a vyžádal si od dotyčné slečny fotografii její matky, abych věděl, jak bude vypadat v pozdějším věku. Odpovídám po pravdě, že nepříliš dobře a krátce mu anabázi popisuji a dodávám, že na dotaz ohledně fotografie paní matky nedošlo.
Igor jen pokývá hlavu, že mi rozumí, protože rande na slepo jsou náročná. Vypráví, že mu nějaká kamarádka kdysi dohodila svoji více či méně slaboduchou kolegyni, se kterou jsem šel taky na rande na slepo, aby nakonec po půlhodinové konverzaci vyšlo najevo, že se s dotyčnou již potkal, leč už si to vůbec nepamatoval, protože má na obličeje dost mizernou paměťovou kapacitu.
Já si teda myslím, že za to mohou spíš alkohol a rugby, které Igor provozuje ve volném čase. A taky jsem Igora už jednou na diskotéce zažil. Chodil od jedné slečně ke druhé a vždycky začal stejně: „Ahoj, já sem Igor. Čípak si?“
Na tom by nebylo asi nic zvláštního, ale když po druhé větě dotyčná žena nevypadala, že se chce družit, tak ji odstrčil, a šel k nějaké další. Dospělo to tak daleko, že mu jedna odpověděla: „Ahoj, já jsem Jiřina a už se mě dneska ptáš po třetí.“
Igor se loučí s otázkou, zda jdeme příští týden na vánoční večírek. Nejistě přitakáváme, že nejspíše ano a vracíme se ke svým výpočetním strojům.
Ervín nám nedávno poslal memorandum, že musíme reportovat veškeré činnosti, včetně toho, kde se zrovna nacházíme. Letitý kolega to vzal doslova a vždy, když vstane a jde třeba jen na záchod, pošle Ervínovi zprávu na komunikátor, do e-mailu a zároveň na mobil. Celý proces dělá ručně, což inspirovalo kolegu Vývojáře, aby vyrobil skript, který zprávu rozešle všemi kanály automaticky na jedno kliknutí. Tak snad naše důslednost potěší Ervínův mikromanažerský fetiš.
Dokončuji poslední z tabulek a nechce se mi zabředávat do dalších úkolů, tak si otevírám zpravodajství, abych se zase chvíli bavil neúspěchy jiných.
V novinách zrovna rozebírají Michaela Phelpse, kterého snadno poznáte podle koupací čepice a taky podle toho, že jeho jméno je uvedeno na předních příčkách v tabulce výsledků všech nejen olympijských plaveckých závodů.
Autorka článku zkoumá jeho záhadné úspěchy a analyzuje rovněž jeho postavu. Zjistila, že mezi jeho genetické výhody patří trup, který má v poměru k nohám delší než ostatní průměrní smrtelníci. Rozpětí jeho rukou také neodpovídá danému průměru. Nabízí se otázka, jestli při znalostech těchto faktů má ještě vůbec smysl se pouštět do podobných závodů, pokud člověk disponuje pouze obyčejným tělem, které žádným tréninkem prodloužit nepůjde.
Ale asi má. Třeba udělá chybu a pak vyhraje někdo jiný. Akorát soudě dle dosavadních výsledků, Michael Phelps chyby moc nedělá. Genetika holt není fér. Třeba takoví afroameričané mají podle antropologů v průměru delší a silnější stehenní a pažní kosti a tím pádem též více svalových vláken.
Také spousta jiných vrcholových sportovců má nějakou genetickou přednost. Třeba legendárního hokejisty Wayna Gretzkyho se kdysi v rozhovoru ptali, jak to, že je vždy u puku jako první. Tak pokrčil rameny a řekl, že prostě jede tam, kde ho vidí. Později lékaři zjistili, že má periferní vidění o řád lepší než průměrný člověk. Přemýšlím, kolik podobných lidí na světě existuje, ale o své výhodě nevědí, protože třeba nezačali nikdy hrát hru či dělat sport, kde by tuto výhodu zužitkovali.
Během novinového lelkování si povšimnu blikajícího mobilního telefonu. Nacházím v něm zmeškaný hovor ze zvláštního čísla s mezinárodní předvolbou 886, která se po krátkém hledání na internetu ukazuje jako ostrov Tchaj-wan. To je za posledních pár dnů už druhé číslo z čínské oblasti. Zajímavé.
Nikoho v Číně neznám, ani s nikým takovým nekomunikuju. Tedy kromě Jié Li Pinga, který mi psal nějakou dobu zpátky do e-mailu, že pro mě má atraktivní nabídku spolupráce, ale po krátké komunikaci jsem ho ignoroval, hlavně proto, že jsem neměl čas nebo možná ani chuť. Říkám si, jestli tam nezavolat zpátky, ale odrazují mě potenciálně vysoké poplatky, a především si myslím, že šlo spíše o omyl. Po zbytek dne už moc práce neudělám, přestože je mi líto klesajícího hrubého domácího produktu. Ale občas se prostě nedá nic dělat.
