V rádiu zpívá Věra Martinová něco o tom, že nebe peklo ráj. Přemýšlím, zda nebe umí péct a proč peče zrovna ráj, a ne třeba sýrový dort nebo francouzskou vánoční tradici v podobě Bûche de Noël.
Ale možná jen špatně slyším. Občas totiž nechtěně trpím syndromem známým jako Černá Okybača, která ovečky zatača. Díky tomuto syndromu jsem také poznal nejznámějšího a nejuznávanějšího českého horolezce Boryše. Ten je zmiňovaný přímo v české státní hymně, přestože tam jsou jeho celoživotní počiny zohledněny pouze stroze slovy, že umí po skalinách, přitom toho dokázal mnohem víc! Ale člověk si asi nemůže vybírat, jak jej lidová tvořivost zvěční, že ano.
Dlouho mě trápilo, že tímto syndromem trpím sám, tak jsem jej před okolím úzkostlivě tajil. Až jednoho dne se mě kamarádka mezi řečí zeptala, zda vím, kolika pivům odpovídá jedna deska. Nejsem žádný pivní odborník – sotva tuším, kolik činí jedno štěně či basa tohoto moku – ale o desce piva jsem neslyšel nikdy. Po krátké konverzaci vyplynulo na povrch, že ve známé písni o inženýrech, kde si matka přála, aby se její syn stal zeměměřičem, se rovněž v jedné sloce praví:
Promovaní inženýři,
sínus, kosínus, deskriptíva…
Ale mozek mé kamarádky neznalé v oblasti geometrie zabývající se zobrazováním prostorových útvarů pomocí promítání si tam místo deskriptivy dosadil „desky píva“. Odtud pramenil její dotaz na množství piv v jedné desce.
Hluboce mě potěšilo, že v tom nejsem sám. Chvíli jsme problematiku rozebírali a zjistili jsme, že kamarádka s tím má daleko větší zkušenosti. Až dlouhá léta po dosledování oblíbené včelky Máji se dozvěděla, co ve skutečnosti znamená pojem „zasmířit“ (Mája zas míří mezi nás). Podobný problém měla s žirafičí krabicí ze znělky Macha a Šebestové (my jsme žáci 3.B., bereme však na sebe, podobu zajíce, žirafy či krabice).
Problematiku jsem později diskutoval i s osazenstvem kanceláře během restauračního posezení a tam si jeden kolega stěžoval, že jeho děti milují píseň o Jožinovi z bažin. Ovšem v části, kde protagonistu písně vítá předseda a slibuje mu u slivovice dceru a kus JZD, jedno z jeho dětí slyší „přivítal mě předseda, řek mi tlustý vopice“ a druhé dítě zase „…řek mi uschlý vovice“, z čehož plynou vzájemné hádky, zvlášť ve chvílích, kdy se děti snaží píseň zazpívat dohromady.
Od jiných kolegů jsem se dozvěděl, třeba o tom, že stojánek rád jí („Cos to Janku, cos to sněd“), nebo že syndrom Černé Okybače běžně úřaduje i uvnitř zahraničních písní. Tam občas vytvoří novodobé hrdiny, jako třeba Olvího Hírise z první části refrénu písně Radio Gaga od kapely Queen („All we hear is radio ga ga“). Ostatně, proč by nemohla být píseň o chlápkovi jménem Olví, že? Očividně to některým mozkům přijde jako daleko logičtější varianta.
Z úvah o nejslavnějším horolezci naší země a okybačových syndromech mě vytrhává asistentka šéfa vývoje, která vchází do kanceláře s dotazem: „Fotbálek v relaxační místnosti je volný, nechceš si zahrát?“ Přikyvuji, poněvadž jen tak je to správně. Když vám někdo nabídne hru ve stolní fotbal, přestože jeho úmysly mohou být vedlejší, pravidlo zní: nikdy neprotestuj. Sbírám tedy svůj firemní korpus z kancelářského křesla a doprovázím asistentku do útrob místnosti se stolním fotbálkem.
V relaxační místnosti je příjemné šero a poměrně prázdno. Zahajujeme hru, a zatímco kroutíme těly nebohých fotbalistů nedobrovolně nabodnutých na mohutný rošt a snažíme se jimi trefit nepingpongový míček, vypráví Ervínova asistentka o svých pracovních starostech. Stále jí Ervín přijde jako hodně hloupý a hnidopišský jedinec, který poslední dny tráví především obvoláváním nejrůznějších lidí ve firmě s dotazy na možnost obnovení skartovaných dokumentů. Ach, neblaze proslulý incident. O své roli v něm raději mlčím.
Rovněž prý neustále trvá na vyplňování pracovních výkazů u všech zaměstnanců, které ona za něj musí kontrolovat. Jeden z vývojářů to vzal doslova a sepisuje svůj pracovní den po patnácti minutových intervalech, kam obvykle píše něco jako „pracovní činnost přerušena z důvodu zápisu tohoto řádku pro hnidopišského brouka pytlíka“. Asistentka vůbec nechápe, co si od podobných výstupů Ervín slibuje. Podobná práce ji vůbec nebaví, neboť jí připadá zbytečná. Přikyvuji na souhlas.
Svou řeč zakončuje tím, že neví, jestli chce jít na vánoční večírek, protože má strach, že se bude muset přetvařovat a jestli tam bude alkohol, tak se opije a pak bude upřímná a s někým se dozajista vyspí. Zbystřím a automaticky říkám, že nechť se nebojí, že občas je dobré říkat lidem pravdu, byť podpořenou alkoholem.
Nejistě přitakává a dává mi gól přes celou herní plochu. „Haluz!“ dím na oko naštvaně a rovnám se, abych si protáhnul záda, protože výrobce stolního fotbalového zařízení nenapadlo nic lepšího než ho vyrobit ve výšce dětských stolů, jako by snad tato drsná hra měla být primárně určena pro děti.
Zvoní mi telefon. Krátce se podívám, kdo volá. Opět to neznámé číslo s předvolbou 886 z ostrova Tchaj-wan. Zvláštní. Telefon ztiším a schovávám zpět do kapsy. „Vidím, že jsi zaneprázdněný, tak já už půjdu, abych tě nezdržovala.“ praví rezolutně asistentka, která si mé krátké zaváhání a zvrásněné čelo při pohledu na telefon mylně vyložila jako potřebu na hovor reagovat či někde být. Odpovídám, že mám spoustu času, ale je neústupná, a tak se vracíme zpět do svých kancelářských útrob.
U dveří naší kanceláře postává Heřman zvaný Pedro a hlasitě konverzuje s osazenstvem uvnitř. Zdravím ho a chci pokračovat ke svému pracovnímu místu. Heřman bohužel můj pozdrav pochopil jako pozvánku k další konverzaci, což vůbec nebyl můj záměr, ale nedá se nic dělat. Začíná mi vyprávět o své nejnovější patálii:
„Normálně moje žena si otevřela vlasovou pohotovost, no chápeš to? Vlasovou pohotovost!“
„A to je co?“ dím nechápavě.
Heřman rozhodí rukama: „Copak já vím? Já jen vím, že z účtu zmizelo dvacet tisíc za nějaký pronájem v kancelářské budově kousek od nás. Dvacet tisíc! Ona si snad myslí, že kradu!“
„A to s tebou ten záměr neprobrala?“ ptám se naivně v domnění, že lidé, kteří spolu žijí, plodí děti a sdílejí finance, si osvojili alespoň elementární komunikační dovednosti.
„Vůbec! Teda něco říkala, že chce podnikat, ale to mě nenapadlo, že si hned půjde pronajmout kancelář za dvacet litrů, ani že chce podnikat jako vlasová pohotovostní pracovnice, ať už je to cokoli.“ dodává otráveně.
Pokývám hlavou na souhlas, i když tomu vlastně vůbec nerozumím a přemýšlím, jestli jsem měl někdy vlasovou pohotovost. Vybavuji si jen jediný okamžik, kdy jsem vyzvedával kamarádku, se kterou jsme měli někam vyrazit. Otevřela mi s roztomile rozcuchaným účesem, tak jsem jej pohotově komentoval slovy „účes typu vstanu a jdu?“ a mrknul jsem na ni. Chtěl jsem dodat, že jí to takhle sluší, ale netrefil jsem se do správného cyklu a než jsem stačil cokoli další říct, obdržel jsem extrémně znechucený pohled doprovázený odchodem do koupelny a prásknutím dveří. Dlužno dodat, že jsme si daný den příliš příjemně nepopovídali. A příčinou byl účes!
Tak možná Heřmanova manželka hodlá v rámci vlasové pohotovosti zachraňovat přesně tyhle situace. Není mi nicméně jasno, jak. Asi se nechám překvapit.
