„So to tu máž?“ sádlí se do úzké kuchyňky náš dočasný kolega Vendelín importovaný z východního Německa a lačně mě pozoruje, jak krájím dort – medovník. Váhám, zda ho chvíli nezkusit lakovat, že jde o veganský sójový dezert z drcených fíků, ale překonám své já a dím po pravdě, že jde o medovník podle zaručené staročeské receptury a jelikož nerozumí moc česky, přidávám dovětek, že použitá receptura je vyladěná arménským kmenem příznivců medových sov. Ptám se, zda chce ochutnat.
„Nur ein kleines Stückchen,“ ševelí nadšeně. Ignoruju nápadnou slinu stékající mu po tváři a malý kousek mu ochotně podávám. Ochutnává, tváří se u toho důležitě, významně pomlaskává, mává u toho lžící a s výrazem letitého someliéra těch nejlepších francouzských vín inhaluje zbytek porce. Svůj gastronomický zážitek zakončuje lakonicky slovy „sehr sladké“ a odplouvá i se svou komorbidní postavou pryč.
Chvíli nad tím přemýšlím. Moc sladké? Za normálních okolností bych mu celkem věřil – ostatně je to dezert plný karamelu, cukru a ještě většího množství smetany s karamelem – ale to bych ho o týden dříve nesměl vidět, jak v kuchyňce prstem nabírá z kelímku lískooříškovou pomazánku s výrazným podílem palmového tuku a cukru, maže si ji na toastový chléb a přikusuje k tomu kostku másla.
Ale co já vím, nejsem přeci žádný cukrový myslitel. A třeba to myslel jinak. Třeba to je jen drobné mezinárodní nedorozumění, o která není ve velkých korporátech nouze.
Při této příležitosti jsem si vzpomněl na příběh o zmrzlině, kterou jsem tuhle nabízel kolegyním. Jedna kolegyně původem z Ukrajiny říká, že by si dala, ale s podotázkou „máš k tomu něco?“ Nějak jsem tu otázku špatně pochopil, domníval jsem se, že myslí šlehačku, tak jsem jen bezmyšlenkovitě přitakal, že nejspíše ano. Šlehačku jsem nakonec nenašel, tak jsem zmrzlinu donesl samotnou a ona byla viditelně zklamaná. Během následné konverzace se ukázalo, že měla na mysli nějaký alkohol, kterým by si zmrzlinu mohla zalít. V deset dopoledne. Vyrazila nakonec do místnosti vývojářů vyškemrat nějaký likér.
Už dávno jsem si všiml, že v korporátu je spousta místních zaměstnanců poháněna alkoholem, nebo alespoň příslibem alkoholu. Vývojářská část podniku rovněž lichotkami a zbytek osazenstva hypotečním úvěrem na „jednoizbový“ byt honosně inzerovaný jako dva plus „kákáčko“, na který dosáhli jen tak tak a představa splácení pětiprocentní sazby bez pravidelného příjmu jim nahání větší hrůzu než zmíněnému Vendelínovi veganská rýžová smetana.
Vendelín je vůbec zajímavá postava. Pochází z Německa, kde vystudoval na kuchaře, chvíli působil u cirkusu a krátkou dobu se věnoval krádežím aut, což byl později důvod, respektive jeho záznam v německém rejstříku, jakkoli již oficiálně vymazaný, proč mu zamítli vízum do Spojených států amerických, kam se měl přesunout na školicí stáž.
U nás ve firmě se objevil po akvizici jedné malé softwarové společnosti. Celý německý tým čítal sotva pět osob a seniorní manažeři naší firmy je tak dlouho vláčeli oplzlými podniky, napájeli alkoholem a prostitutkami, až z nich dostali veškeré know-how a tajemství jejich úspěchu, kterého firma o stovkách lidí nezvládla v určitých oblastech dosáhnout ani během dvaceti let.
Ukázalo se, že klíčem k úspěchu byl v podstatě pouze atraktivní design produktu, který tahle německá parta výrazně nadřadila funkčnosti, zatímco u nás vrchní designový praporčík pamatující ještě velice živě osmibitové počítače odůvodňoval archaické odstíny šedi v našem vlajkovém softwarovém produktu slovy, že jej používá významné množství osob s postižením zraku a bez tohoto designu by jim ho čtecí software nedokázal přelouskat. A všichni mu to dlouhá léta věřili, přestože nikdy nikdo nezjistil, kolik přesně oněch zrakově postižených mezi našimi uživateli figuruje.
Byla to jedna z nejfantastičtějších výmluv, kterou jsem za své působení v korporátu, ba co víc, v jakýchkoli jiných institucích, vůbec slyšel. Na druhém místě se bezpečně usadilo odůvodnění jakéhokoli absurdního fenoménu ve firmě slovy, že to tak je „z historických důvodů“.
Ale není se čemu divit, výmluvy představují všeobecně stěžejní součást působení v takřka jakékoli společnosti, možná dokonce v jakémkoli kolektivu čítajícím více než dvě osoby.
