Nedávno mi jedna moje bývalá spolužačka ze školy dohodila svou známou z práce jako rande na slepo. Ač nerad, se schůzkou jsem souhlasil, protože jsem ji v prvé řadě nechtěl urazit. Taky jsem se někde dočetl, že dobré vztahy jsou důležité k dosažení delšího a lepšího života, dokonce i důležitější než třeba poctivé cvičení. A v neposlední řadě jsem si vědom, že muž po třicítce má pouze omezený výběr možností k seznámení. Jednou z možností je zůstat sám a mít o padesát procent větší šanci na předčasné úmrtí. Druhá varianta je pasovat se do role otčíma v některé z nekompletních rodin. A třetí možnost je jít do rizika a najít si nezadanou ženu s podobnou vadou, jako má on sám – tedy že není zadaný navzdory dosaženému věku.
Samozřejmě existují další možnosti, jako třeba se 30. února ve 13 hodin a 30 minut náhodně seznámit poblíž hydrantu s podobně založeným protějškem, případně přebrání ženy z existujícího svazku, či zakoupení nevěsty poštou. To však nejsou možnosti pro mě. Čekat vyloženě na náhodu je asi jako sázet loterii a doufat v olbřímí výhru, poštovní doručení manželky nepovažuji za ekonomické ani důstojné a přebírání cizích žen z existujících vztahů vyžaduje poněkud jinou povahu a rovněž ochotu nechat si propíchat pneumatiky u vozidla, v tom lepším případě.
Proto si od celé akce moc neslibuju. Na schůzku jsme se domluvili relativně rychle po telefonu. Navrhl jsem kavárnu ve městě. Souhlasila.
Potkáváme se během pozdního odpoledne po práci. Dorazila v květovaném svetru a džínách. Já mám na sobě to, co si myslím, že nosí obyčejní lidé, když jdou na schůzku s někým, koho neznají. Přemýšlím, zda se mi líbí a dospívám k závěru, že vzhledově mě nijak zvlášť nezaujala. Má poněkud větší nos, ale škaredá není. Nezbývá než doufat, že není hloupá a rovněž že tohle je jediná její „vada“, která jí brání v tom najít si partnera jiným způsobem.
Vyměňujeme si na střídačku základní informace o sobě a konverzace je celkem plynulá. Říká, že má dva bratry, psa, žije stále s rodiči a pracuje jako členka tiskového odboru místní diecéze. Ze zvědavosti se ptám, k čemu diecéze potřebuje tiskový odbor. Trochu úsečně odpovídá, že to je přece jasné. Jasné mi to není, ale raději se nepídím dál, abych zbytečně nepopudil její apetit k budoucímu koitění. Třeba je to tajná církevní informace a za její vynesení by ji biskup nechal zbičovat trojhlavými důtkami, říkám si.
Jelikož je řada na mě, zmiňuji, že pracuji celé dny s tabulkovým procesorem, popřípadě na práci v něm školím další více či méně zoufalé osoby z mého okolí. Nevím, proč jsem se rozhodl výjimečně pro upřímnost. Je známá věc, že s ní obvykle nelze dojít příliš daleko. Jedině snad, když člověk pracuje v nějakém vzrušujícím odvětví, jako je třeba osvětlovač pornografických snímků, správce útulku pro opuštěné ondatry, nebo výrobce veganských mýdel. Pak je ale zase otázkou, zda takové práce vyžadují pokročilou znalost tabulkového procesoru, pokud vůbec nějakou. To ale stejně není můj případ. Mé odvětví není vůbec vzrušující. Můžu sice do práce chodit v neformálním oblečení a v relaxační místnosti pozorovat akvárium s rybičkami, ale srovnatelné s výrobou veganských mýdel to prostě není.
Z výrazu jejího obličeje naznávám, že ji moje pozice vrchního vyplňovače tabulek moc nevytrhla. Přidávám tedy alespoň anekdotický příběh, kde hlavní roli hraje tabulkový procesor. Jde o takovou zajímavost týkající se amerického rappera, který působí pod pseudonymem Nelly.
Tento rapper natočil v roce 2002 videoklip ke skladbě Dilemma. V klipu je okolo třetí minuty a patnácté vteřiny záběr, jak protagonistka píše svému milenci na komunikátoru Nokia 9210 zprávu, ve které se ptá, kde se nachází.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby však zprávu v komunikátoru nenapsala do buňky A1 v aplikaci Microsoft Excel, ze které standardně zprávy odesílat nejde, což by mělo vědět každé malé dítě. Zmíněná protagonistka však malým dítětem není, a tak po dopsání zprávy otráveně hází telefon na zem, patrně z frustrace, že jí její milý neodpovídá, čímž celé scéně dodává takový komicky bizarní šmrnc.
Nejvíce mě na tom fascinuje, jak velký rozpočet musejí tyhle hudební hvězdy mít, kolik lidí musí být nevyhnutelně zapojených do tvorby podobného videoklipu, a stejně se tam objeví taková poměrně zásadní bota. Jako by nestačil už jen podivný fakt, že v něm dotčená žena používá komunikátor, tedy telefon určený hlavně byznys lidem a geekům, a nikoli ženám s dlouhými nehty, pro které se nabízela celá řada vhodnějších dobových telefonů s atraktivním designem.
Společnici u stolu příběh nezaujal o moc víc než moje aktuální pracovní zařazení. Zkouším tedy rozvinout hovor zpátky jejím směrem a ptám se, odkud pochází její rodiče a zda žije ve městě od narození. Přemýšlím, zda je vhodné říct si rovnou i o fotografii její matky, jak mi včera radil kolega Igor, ale prozatím s tímto krokem raději posečkám na vhodnější okamžik, stejně jako s nepříliš jasným doporučením zaútočit tvrdě na její děložní partie.
Oboří se na mě, co že je to za výslech, že mi do toho nic není. Mírně překvapen se snažím zjistit, co ji tak popudilo. Prý je otázka příliš osobní. Chvíli potom tedy mlčíme. Já proto, že nevím, na co neosobního bych se ptal a ona, protože je nejspíše cáklá.
Zvažuji, zda se jí nezeptat, jestli není v programu na ochranu svědků. Jiný důvod jejího chování nedokážu vymyslet. Ale nakonec raději mlčím.
Taky přemýšlím, jak si tohle rande vede na žebříčku těch historicky nepříliš úspěšných. Usuzuji, že nejhorší to není, ale do první desítky těch tragických by se to v pohodě vešlo. Sice mě neláká do zaručeně výnosného pyramidového systému, ale možná bych diskuzi na finanční téma dal pomalu i přednost.
Říkám si, že to může být i daleko horší, třeba jako případ jednoho mého kolegy, který vyrazil na rande na slepo se ženou, která si s sebou přivedla svoji matku.
To by na první pohled nebylo tak dramatické, stalo se mi to ostatně už taky, ale v jeho případě byla paní máma hluchoněmá. Slečna to uvedla slovy, že matka je v pohodě, že stejně nic neslyší, takže je nebude rušit. Asi by se to dalo pochopit, jenže matka na ně celou dobu jen nečinně civěla. Hlavně teda na něj, aniž by se jakkoli pokusila zapojit do diskuze. Patrně se tedy snažila odezírat, nicméně prý to působilo otřesně. Hrozně mu to připomínalo obsluhu v těch předražených restauracích, která hosta také neustále hypnotizuje ve snaze spatřit sebemenší zamračení a připravena vyrazit na pomoc, protože co kdyby náhodou něco potřeboval. Vytváří tím nicméně podobně nepříjemnou atmosféru.
„Už můžu jít domů?“ přerušuje ticho otázkou moje spoustolovnice. „Jak to myslíš? Vždyť jsi sem snad šla dobrovolně, ne?“ táži se překvapeně a mírně dotčeně.
„To šla, ale jsem tady hlavně kvůli kolegyni z práce, která mi tohle rande domluvila, nechtěla jsem ji odmítnutím urazit. Tak ahoj.“ zvedá se a odchází.
Vida, tak nakonec máme přece jen alespoň jednu věc společnou. Kdybychom bývali nebyli tak slušní, mohli jsme si celou záležitost usnadnit a nikdy se nevidět. Ale to už je dívčina pryč a s ní i rozpačité okamžiky celého setkání. Platím útratu a vycházím do podzimních potemnělých ulic vstříc vzdálenému domovu s pocitem nepříliš dobře stráveného večera. Tak třeba to příště bude lepší.
