Je časné ráno, na obloze ještě ani není vidět náš nekonečný žhnoucí souputník, a já vyrážím do práce. Dnes o něco dřív, než je mým zvykem, protože jsem se nechtěně probudil už ve čtyři ráno kvůli sousedovic novému přírůstku v domácnosti, který nemůže jinak než testovat nonstop své hlasivky společně s trpělivostí všech v dosahu.
S očima jako angorský králík vcházím do korporátní budovy a ploužím se ranní chodbou směrem ke kanceláři, ze které se k mému překvapení ozývají rytmické zvuky povědomé skladby. Přemýšlím, kdo už tady takhle brzo tvoří korporátní hodnoty. Mylně tipuji našeho Letitého kolegu.
Přicházím ke dveřím kanceláře, kde vál rozléhající se místností rozpoznávám jako nesmrtelný Funkytown od americké disko kapely Lipps Inc z počátku osmdesátých let, jejíž název se překvapivě vyslovuje Lip sync a píše se tak zvláštně proto, že v době vzniku kapely už jméno Lip sync používala jiná skupina a zakládající člen se tak uchýlil k homofonu, tedy slovu, které zní stejně, ale píše se jinak.
Zírám, jak se uprostřed místnosti natřásá Trpasličí kolegyně a zadkem kroutí do rytmu tohoto platinového hitu a předstírá, že se u toho drží tyče. Tedy, nejspíše tyče.
Krátce zvažuji, že se ohlásím zaklepáním, ale nechci vyvolávat konflikt, protože je mi jasné, že by můj křečovitý výraz ve tváři marně skrývající smích vzala okamžitě jako urážku, a jakýkoli následný kompliment jejích tanečních schopností či pozadí rovněž, tak se raději i se svým smíchem přesouvám do kuchyňky, kde sobě připravuji teplého nápoje pro zcela nepochybně náročný středeční den.
V kuchyňce sedí asistentka patra, ta hezčí, a mezi řečí si stěžuje, že ji nový šéf vývoje neustále otravuje. Přestože má vlastní asistentku, tak volá často jí s požadavkem na nesmyslné úkoly rozličného charakteru, aniž by k tomu měl pravomoci. Namítám, že mu přece stačí říct, že má svou vlastní asistentku a zavěsit. Prý to zkoušela, ale pak volá znovu a jako kolovrátek opakuje své požadavky, přání či řešící ambice. Její výtky kompletně ignoruje a ona mu vždy nakonec jako hodná holka vyjde vstříc.
Přemýšlím, jak jí pomoci a ve slabé chvilce se nabízím, že ho s daným tématem budu konfrontovat, ačkoli vůbec netuším, jak bych to udělal. K mé částečné úlevě nechce, což je dobře, protože ho vůbec neznám a nepředpokládám, že naše první interakce by měla zahrnovat mě a mou snahu ho přesvědčit, že nemůže jen tak úkolovat nesmyslnými zadáními tu nejhezčí asistentku na patře. Na druhou stranu nemám rád nesoulad a nerovnováhu ve vesmíru, takže to bude zapotřebí nějak vyřešit.
Zvažuji, zda jí třeba nesdělit kruté tajemství, které v sobě nosí jeho vlastní asistentka. Kdo ví, třeba by si rozuměly, protože by si mohly notovat ohledně jeho otravných charakteristik. Společný nepřítel, dvojitá radost. Hmm. Ale nakonec dospívám k závěru, že raději nic říkat nebudu, zejména s ohledem na to, jak tajuplně a vystrašeně se jeho asistentka tvářila, když se mi s dotčenou záležitostí svěřovala, tak bych nerad zklamal hned několik žen najednou, přestože to patří mezi mé jednoznačné superschopnosti.
Dopíjím ranní nápoj a vracím se do kanceláře. U dveří je ticho, přesto raději nejprve opatrně nakukuji dovnitř, abych nevyplašil vrtící se pozadí mé kolegyně. Žádné představení se však tentokrát nekoná. Trpasličí kolegyně sedí netečně u počítače a prohlíží si nějaký dokument. Pozdravím a po usednutí za počítač si chvíli broukám úvodní melodii z písně Funkytown. Má snaha o provokaci však nechává Trpasličí kolegyni zcela chladnou, ale možná mě jen nevnímá, protože koutkem oka si všímám, že se přepnula z dokumentu do prohlížeče, kde se probírá nějakými třpytivými předměty.
Začínám se tedy věnovat pracovním záležitostem – v e-mailech tradičně nějakým ryze duchaplným způsobem odpovídám všem na všechny konverzace, které se linou korporátním prostředím často i spoustu dlouhých dnů, týdnů, nebo dokonce měsíců, a jejichž jediným účelem je vytvářet umělou náplň práce pro ty tisíce pilných včeliček, které by si jinak musely hledat jinou kratochvíli.
Potom spustím skript, který za mě vykoná třetinu potřebné práce na týden dopředu, vyplním pár tabulkových dokumentů, do kterých je zapotřebí šáhnout ručně, a pak už si spouštím oblíbenou hru, neboť nejen prací živ je člověk.
Mé herní ambice narušuje kolegyně z oddělení technické podpory pro koncové zákazníky, která se klepáním uvádí do naší kanceláře a ptá se, zda jsem již snídal. Dodává, že upekla bábovku, a jestli si nedám. Vnitřně se zašklebím, protože bábovka pro mě nepředstavuje jídlo, ale celostátní výmluvu pro neschopnost stvořit atraktivnější, chutnější a pracnější dezert. Mám za to, že dezert by neměl být jen tři suroviny nalité do nádoby a upečený v troubě, v nóbl verzi se lžičkou kakaa, jehož výsledkem je nejčastěji suchý kus těsta, který je v lepším případě dvoubarevný. Ano, jsem si vědom toho, že bábovku lze udělat lépe i hůře, ale i ta nejlepší bábovka bude pořád jen nudný kus pečiva. Každý, kdo ochutnal kus poctivé francouzské dezertní práce, mi musí dát za pravdu. Bohužel za mnou ještě nikdy nikdo nepřišel s dotazem, zda si dám kousek Croquembouche, nebo plátek Bûche de Noël.
Nicméně jako správný pokrytec a milovník žen i jídla v jednom nejsem schopen odporovat a nemístně lžu, že jsem ještě nesnídal a bábovku si zcela jistě rád dám.
Přesouvám se tedy zpět do kuchyňky, kde si s kolegyní připravujeme teplé nápoje a odnášíme je společně s kusem bábovky do relaxační místnosti. Netrvá dlouho a moje hostitelka spustí svou tradiční callcentrační filipiku.
„Jak tam nahoře máme ten velký otevřený prostor, tak vzadu jsme vyčlenili kóje pro lepší zaměstnance,“ praví a u slova lepší naznačuje prsty uvozovky. „No a předminulý týden nastoupil chlap na pozici kontrolora kvality hovorů. Docela sympaťák a přišel za mnou, že by si chtěl vyzdobit svou pracovní kóji,“ povídá, zatímco ukusuje po malinkých kouskách ze své bábovky. Přemýšlím, jestli se jen snaží držet štíhlou linii, nebo jí bábovka taky nechutná tak, jako mně, ale nahlas neříkám nic.
„Souhlasila jsem a dneska přijdu do práce a čumím jak tele – ten blázen si tam normálně na jednu stěnu přitloukl jelení parohy, vedle toho přilepil vycpanou veverku a pak taky něco, co podezřele vypadá jako liščí ohon. Do rohu si dal malý kamna a jednu stěnu si polepil dřevotřískovou deskou, na kterou pověsil obraz. No vypadá to tam jak v ruském hotelu na venkově, fakt tragédie.“
Chystám se něco říct, ale skáče mi do řeči a dodává: „A na stole má jakési obří vonné svíčky! Svíčky, chápeš to? V kóji, nad kterou je protipožární detektor a kropítko! Se tam všichni budem brzo nedobrovolně sprchovat,“ končí svou plamennou řeč a na čele jí vyskakují krůpěje potu.
„Kamna, jakože atrapu, nebo skutečná kamna?“ ptám se zvědavě. Krčí rameny a žvýká mlčky poslední kousek bábovky.
„Tak třeba se tam aspoň díky tomu bude cítit dobře a vydrží vám déle než ostatní,“ snažím se najít na celém příběhu něco pozitivního a poukazuji na vysokou fluktuaci jejího oddělení.
„No, to určitě,“ odfrkne si a vkládá do úst poslední kousek bábovky.
Vypadá rezignovaně. Abych ji přivedl na jiné myšlenky, vyprávím jí o tom, že jsme do našeho oddělení nedávno přijali novou kolegyni Ljubu, bulharskou dlouhonohou mladou ženu, a přidávám mé podezření, že vzhledem ke jejím chabým jazykovým i profesním schopnostem byla nejspíše přijata na základě lesbických sklonů mé nadřízené.
Informace ji probere z mírné letargie a praví: „A proč ti to vadí? Ty jsi jako homofobní nebo co?“
„Já? No dovol! Kdepak! Já naopak sleduju lesbické porno skoro každý den,“ protestuji svévolnému nařčení poněkud netradičním argumentem a dodávám, že mi to nevadí, pouze konstatuji a popisuji krátce anabázi, když jsem Ljubu školil.
Kolegyně se zašklebí, posbírá drobky z halenky a zvedá se se slovy, že už musí zase zpátky. Děkuji za bábovku a přesouvám se taktéž zpět do lůna naší korporátní kanceláře bez kójí, bez vonných svíček, nebo umělého či pravého paroží.
