„Jdu na tenis“ zvedá se Letitý kolega a odchází s přenosným počítačem v podpaží neznámo kam. Obvykle se takhle zašije v některé z relaxačních místností a vyřizuje tam e-mailovou komunikaci, které trefně přezdívá stejně jako hře, kde dochází k naprosto zbytečným a nudným výměnám bez jakéhokoli smysluplného cíle.
Ve dveřích se míjí s naší nadřízenou, která všem oznamuje, že zítra nás čeká schůze s novým šéfem vývoje, Ervínem, který očekává prezentaci náplně naší práce, aby měl přehled, co naše oddělení přesně dělá. Nadřízená trvá na tom, abychom se dostavili v plném počtu. Pochybovačně souhlasím.
(…)
Mou snahu o sladké nicnedělání a zkoumání očních víček zevnitř narušuje neomalené drcnutí do ramene. Otevírám oči a zamračeně zkoumám okolí. U mého relaxačního sofa se zhmotnilo něčí dítě nejistého pohlaví třímající v ruce repliku amerického hasičského vozu. Chvíli mě pozoruje a pak nejistě praví: „Hů?“
Podívám se na něj, promnu si rozespalé oční bulvy a rozhlédnu se po okolí ve snaze spatřit majitele bezprizorního šklebáka. Nikde nikdo není, tak usuzuji, že musel utéct z herní místnosti určené k hlídání divokých zvířat.
„Co bys rád? A čípak jsi?“ zahajuji konverzaci.
„Kňáp!“
„Kňáp?“ to budeš asi kluk, říkám si. „Těší mě, Kňápe,“ pravím zbytečně.
„Hů!“ podává mi malý budoucí korporátník hasičské vozidlo.
(…)
Po práci se vypravuji cvičit do místního fitova centra. U vstupu mě vítá manželka provozovatele. Vcházím dovnitř a zběžně skenuji místnost na potenciální známé nebo neznámé osoby preferenčně ženského, popřípadě též mužského pohlaví. Nenacházím nikoho známého, jdu se tedy převléct.
Nasoukán do přiléhavého trikotu se svalím na podložku pod úporné světlo zářivek z doby snad ještě hlubokého socialismu a zahájím protahování mého zimou zkřehlého a korporátem i jídlem zničeného tělního korpusu. Znovu si připomínám, že bych měl cvičit častěji, nebo se alespoň donutit k občasnému protažení, dopřát si lekci jógy, powerjógy, nebo pilates. Ale v podstatě už před dokončením myšlenky vím, že se k tomu donutím tak jednou, dvakrát, a pak moje nadšení ochabne.
Pokud se po smrti ukáže, že jsme tělo měli pouze vypůjčené v rámci simulace, ve které jsme existovali, vůbec nevím, jak budu jeho stav vysvětlovat přebírajícím technikům. Pevně doufám, že jsem si samotný korpus nechal pečlivě pojistit a nebude z toho nějaké dramatické mrzení.
Během mého pokusu o pozdrav slunci vchází do posilovny mladá a doufejme, že rovněž nezadaná blonďatá slečna, kterou jsem měl tu čest tady již zřít v minulosti, ale komunikaci s ní mi narušil Eman se svou vlezlou potřebou se družit. Ale nelituji toho, neboť neznámá plavovláska pěkně dozrála a jeví se velice konzumovatelnou. Ale možná za mě jen hovoří delší horizontální půst, kterému jsem nedobrovolně vystaven v poslední době.
(…)
Chcete-li se dozvědět, jak dopadlo hasičské vozidlo, zda se podařilo sehnat stvořitelku Kňápa, anebo ho musel hlavní hrdina adoptovat, a také co předvedlo blonďaté stvoření v posilovně, můžete si celou kapitolu přečíst za jedno euro na Patreonu, kde máte k dispozici rovněž další dosud veřejně nepublikovaný obsah z prvního dílu Deníku z korporátu.
Většina příspěvků z knihy je volně dostupná, nicméně zrovna tento je určen pouze patronům, kteří mají předplatné k prvnímu dílu Deníku z korporátu. Pokud již patříte mezi předplatilete a jste přihlášeni, stačí stránku obnovit.
Pokud mezi patrony Deníku ještě nepatříte, zvažte rozšířit jejich řady. Pomůžete tím podpořit mé psaní a získáte přednostní přístup k tištěným publikacím.
Unlock with Patreon