Sedím za kancelářským stolem, vyplňuji veledůležité tabulky a celkem nic moc se neděje. V rámci zdravotní a oční přestávky se rozhoduji vzít svůj majestát na procházku. Bloumám bezmyšlenkovitě chodbami našeho korporátního zřízení a občas nahlédnu do některé z otevřených kanceláří. Projektoví manažeři pilně pracují, nebo se tak alespoň tváří. Vypadají, jako by je někdo lepidlem přilepil k židlím a naaranžoval do vzpřímené sedící polohy k moderním počítacím strojům. Bizarní.
V oddělení jednoho z vývojových týmů si hrají s autíčky na dálkové ovládání. Chvíli je pozoruji, jak se po improvizované rampě snaží s terénním vozidlem přeskočit z jednoho stolu na druhý a obdivuji výkon moderních hraček. Za mých dětských let jezdila podobná vozidla pokojovou rychlostí a ovladač byl navíc nedílnou pupeční šňůrou spjat se samotnou hračkou, tudíž zábava to byla daleko menší. Nebo aspoň jiná. Ačkoli si nejsem jist, zda je vyšší rychlost vlastně výhodou, neboť vytváří potenciálně horší ovladatelnost a autíčko je při provozu venku rychle pryč z dohledu. Chtělo by to vestavěnou kameru, ale té se jakožto běžného standardu dočkáme asi až v blízké budoucnosti, přestože věřím, že někde už taková autíčka na hraní mají. Šťastné to děti!
Pokračuji chodbou dále a přicházím do místnosti, kde žijí kopírky a jiná multifunkční korporátní zařízení. U jednoho z nich se k mému podivu zrovna vyskytuje nový šéf vývoje, Ervín. Kupodivu proto, že je pondělí, a to tady obvykle bývá až později, nebo vůbec, kvůli tomu, že dojíždí z jiného města. Asi přijel dříve, aby nás mohl pečlivěji kontrolovat, říkám si a čekám, zda bude mít nějaké řeči týkající se nového nařízení, podle kterého si přeje vědět, co přesně děláme a kdy, přičemž mu za tímto účelem máme posílat reporty.
Stojí zrovna nad novou futuristicky vypadající korporátní skartovačkou, která má otvor k vkládání dokumentů o rozměrech menších rypoušů sloních a vzadu vlastní dveře s průzorem, ze kterých jednou za čas údržbář vyloví gigantickou otep papírovo-plastikové slámy a odveze ji neznámo kam za blíže nespecifikovaným účelem. Možná z nich někde v Africe stavějí korporátní chýše nebo tak něco.
Za zmínku určitě stojí také fakt, že tahle průmyslová skartovačka dokáže skartovat nejen diskety, plastové lahve, kompaktní disky, nebo celé knihy včetně desek, ale pochutná si bez problémů i na plyšovém medvídkovi, kterého do něj nedávno v nestřeženém okamžiku přihodil syn kolegy Vývojáře, když tady byl na návštěvě. S medvídkem se lakonicky rozloučil slovy: „Bješ se plojet ponolkou, dyš já nesmím“, protože celé zařízení s průzorem a analogovým budíkem na přední části skutečně připomíná bizarní trpasličí ponorku. Chvíli předtím do ní kolega vkládal materiály ke skartování a syn se ptal, zda se může do ponorky posadit také. Medvídka se už zachránit nepodařilo.
Blížím se k vedoucímu vývoje. Chvíli přemýšlím, zda mu drze neoznámit, že mu přicházím zvěstovat svou existenci na tomto místě, ale naštěstí se překonávám a pouze pozdravím, jako slušně vychovaný chlapec. Ptá se, jestli nevím, jak zařízení funguje. V ruce třímá poměrně tlustý spis dokumentů. Prý slyšel, že je nemusí dávat dovnitř po jednom, ale že zařízení zvládne zpracovat celé brožury nebo i knihy. Přitakávám, že je tomu tak a ochotně mu ukazuji, že stačí dokumenty umístit do krmítka a zmáčknout tlačítko Start.
Vkládá sebevědomě dovnitř veškeré dokumenty a mačká tlačítko dle instrukcí. V ponorce zahrčí a je hotovo, protože relativně malý štos pár desítek dokumentů pro ni nebyl žádný problém. Chci se rozloučit, ale nový šéf vývoje mě zastavuje s dotazem:
„A to mi pak přijde na mail?“
„Jako jak na mail?“
„No ty naskenované kopie – přijdou mailem, nebo se to ukládá do nějakého hromadného úložiště?“
Nechápavě se na něj dívám a říkám: „Ale tohle je skartovačka. Ta už nikam nic neposílá, hele –“ a vedu ho k průzoru, za kterým se nachází ostatky jeho v průmyslovou drť zpracovaných dokumentů. Ervín viditelně zbledne a zírá střídavě na mě a střídavě do ponorkového průzoru.
„To… to není skener?“
„Ne, ten je tady vzadu,“ ukazuji do hůře osvětlené části místnosti. „Ale umí naskenovat celé knihy a sám si otáčet stránky,“ dodávám přesvědčivě zajímavost ke korporátnímu skeneru.
„To byly všechny moje certifikáty! Já… já tam měl i originál rodného listu a maturitního vysvědčení!“ praví Ervín zkroušeně. „A taky diplom!“ chytá se za hlavu. „Co teď budu dělat?“ spílá si dál.
Ošemetná situace. Nevím, co na to říct, tak mlčím. Tázavě se na mě podívá. Pokrčím rameny a lakonicky dodám, že s tím mu bohužel neporadím a říkám, ať se zajde zeptat do oddělení technické podpory. Ostatně, rádi se cizímu neštěstí zasmějí také, pomyslím si a odcházím s pocitem dobře vykonané pomoci bližnímu svému.
Mám totiž za chvíli sraz s Karlou, na který vyrážím s mírnými obavami, co se zase dozvím. Minule vyrukovala s tím, že si nemůže vybrat ze svých dvou nápadníků, Aloisem a Mikulášem, z nichž jednomu je 67 a druhému 56. Mezi Karlou a jimi existuje několik desítek let věkového rozdílu. Samozřejmě, že každý má nárok mít vkus jaký chce, ale stejně mi přijde, jako bych ji vůbec neznal – gerontofilie, kdo by si to byl pomyslel? A co bude dál? Práce v porno průmyslu? Břichomluvectví? Škola pro klauny? Hmm.
Na schůzku dorážím do nové moderní kavárny kombinované s restaurací v centru města. Posadím se k prosklené výloze a pozoruji cvrkot na poměrně rušné ulici, kterou z obou stran lemují především podniky gastronomického rázu – bary střídají restaurace a ty zase kavárny. Zvláštní, ale asi to lidé chtějí.
Snažím se z hlavy vypočítat, kolik podniků tohoto typu se nachází v bloku domů, ve kterém je i restaurační kavárna, kde zrovna sedím. Napočítal jsem jich kol dokola sedm. Co podnik, to kuchyňské zázemí. Přemýšlím, zda by pro majitele nebylo výhodnější dát hlavy dohromady a utvořit v části vnitrobloku jednu velkou společnou kuchyň. Ušetřili by na vybavení a kolaudaci sedmi různých kuchyní a zároveň by mohli sdílet zásoby, což by nepochybně vedlo k dalším úsporám, či především menšímu plýtvání.
Ale možná je to hloupost, nevím. Myšlenku opouštím poté, co za oknem spatřím Karlu, jak si vykračuje se zapálenou cigaretou. Všimne si mě, hned mi mává a ukazuje, že nejprve dokouří cigaretu. Je oblečená v přiléhavé kombinéze a v ruce třímá nějakou složku. Zdá se, že má pravděpodobně i trochu jiný účes, ale nejsem si jist. Minule jsem byl tak konsternován její gerontologickou fixací, až jsem všechno ostatní vytěsnil.
Vchází dovnitř a sedá si ke stolu. Zdravíme se a vyměňujeme si názory na to, jak se máme. Zjistili jsme, že se máme skvěle. Takové lži hned ze startu. Hrozné! Karla si prý našla novou práci finanční poradkyně. Přijde mi to mírně zvláštní, vzhledem k její historii, filozofickému oboru, který vystudovala, a taky faktu, že se už delší dobu živí prací na černo a pobírá k tomu dávky, jak se svěřila při jednom z našich setkání. Ale nijak to nekomentuju, každý má právo si zvolit jaký směr chce. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere platí i v tomto případě.
Probíráme její vztahy. Prý si zatím ještě mezi svými nápadníky zcela nevybrala, ale navzdory tomu prozatím zůstává s jedním z nich.
Přichází obsluha. Objednáváme si nápoje a já si dávám něco malého k jídlu, když už je to tedy restaurace s kavárnou. Karla nechce nic, prý drží dietu. Hm, ženy. Nemyslím, že by to potřebovala, vypadá už tak docela nezdravě co se týče hubenosti, ale nekomentuji to. Je to její věc. Hnací sílu, která ženy nutí být neustále štíhlejší a vychrtlejší jsem nikdy nechápal; obzvláště ty paradoxy, kdy ženy se skutečnou nadváhou mají dojem, že jim sluší legíny, a naopak ženy podvyživené neustále řeší, jestli nemají někde kousek tuku. Hrůza, kam až je dámské časopisy dotlačily. Nebo za to možná může šovinistická část světa. Kdo ví.
Rozebíráme nějaké společné známé, když tu z ničeho nic se Karla zeptá, kolik vydělávám. Odpovídám eufemistickou rétorikou, že jí do toho nic není; konkrétně pak slovy, že tolik, kolik jsem si řekl při nástupu a za každý odpracovaný rok něco navíc přibližně o inflaci. Avšak přesto mi peníze pořád nestačí. Měl jsem dojem, že se ptá jen ze zvědavosti a měním proto téma hovoru. Taky mám obavu se ptát, kolik vydělává ona, abych nezjistil, že její příjem ze sociálního úřadu činí společně s příspěvkem na bydlení pomalu tolik, co průměrná mzda.
Nedochází mi, že její otázka měla souvislost s její novou prací finanční poradkyně. Nebo spíš finančních zoufalců lovkyně.
Navzdory pokusu o změnu tématu se vrací zpět k mému platu a ptá se, kolik bych si představoval mít za deset, za dvacet, za třicet let. Připomíná mi to dotazy během kvartálních evaluačních pohovorů v korporátech, kde se to jen hemží podobnými otázkami, jako třeba kde se vidíte za pět let. Pokud řeknete, že rozhodně ne tady, tak pak další čas strávíte vysvětlováním svého stanoviska na personálním oddělení.
To už mě začíná nahlodávat červík pochybnosti, jestli je naše dnešní setkání vlastně kamarádské, anebo má poněkud byznysový rozměr. Nemám tyhle prodejce teplé vody ve skutečnosti vůbec rád. A už vůbec nemůžu ani zdaleka respektovat ty, kteří se vyloupli z říše dluhů a sociální podpory, a nyní mají tu drzost pokoušet se s falešným úsměvem i sebevědomím radit jiným v tom, jak mají nakládat se svými financemi, zatímco je i slepému zřejmé, že jejich jedinou motivací je provize, kterou dostanou od finanční instituce za získaného klienta.
Snažím se nejprve nedávat svůj odpor k podobným činnostem příliš najevo a zjišťuji, proč se ptá. Vytahuje složky s nějakými materiály a k tomu prázdný papír a tužku. Její projev působí velice uměle a mluví zbytečně rychle. Za tím se pochopitelně může skrývat i kofein z konzumované kávy, ale jist si nejsem.
Začíná kreslit tabulku a ptá se znovu na částku, jakou vydělávám. Opakované otázky mě iritují i všeobecně, tak to dávám najevo, že jí do toho nic není a že nechápu, proč se na to pořád ptá. Když vidí, že nespolupracuji s jejím naučeným schématem, který pravděpodobně získala během dvouhodinového rychlokurzu ve firmě Varle a Partner Finance nebo podobné, tak se rozhoduje, že vydělávám třeba padesát tisíc peněz a začíná kreslit a rozepisovat možnosti, kolik bych mohl mít našetřeno v budoucnosti, kdybych začal dávat nějaké peníze bokem. Zda má na mysli budoucnost, kdy už se městem budou prohánět létající lodě, neupřesňuje.
Snažím se tok jejích slov zastavit s tím, že mě něco takového vůbec nezajímá, ale nezabírá to a jede si jako kolovrátek dále tu svou. Když už začíná rozepisovat, že můžu nechat spořit i mé neexistující děti a její služby šířit mezi rodinu a přátele, tak ji přerušuji slovy, že mi už od osmdesátých let minulého století žádné peníze z výplaty nikdy nezbyly a nemyslím si, že by tomu v blízké době bylo jinak. Pouze se zasměje a ať si prý nedělám srandu a pokračuje ve výkladu.
Je smutné, když mě nikdo nebere vážně v práci, ale daleko smutnější je, když mě nevnímá vážně ani samozvaná finanční poradkyně, jejíchž primární snahou by mělo být rozklíčovat finanční gramotnost svého klienta. Má gramotnost je sériová – na vstupním pásu dostanu částku, kterou okamžitě nasypu do potřebných životních ambicí. To je celé. Mezi tím nic neexistuje. Proč taky? Můžu si pochopitelně vybrat bezpečný podílový fond se ziskem jednoho až čtyř procent ročně a postupně do něj ulévat část těžce vydělaných korporátních peněz, abych z nich po padesáti létech mohl nemít nic, protože už dávno nebudu naživu, ale já kupodivu nechci.
Hromadění peněz je stejná nemoc, jako hromadění čehokoli jiného. V angličtině tomu říkají hoarding, a takovým lidem pak hoarder. Hrabivec, křeček, hamoun. Tito lidé sbírají všemožné krámy, kdy jediným výsledkem je, že po jejich smrti najdou nashromážděné věci pozůstalí a budou kroutit hlavou, k čemu to všechno je. A že bude na co koukat! Od ústřižků ze zaplacených složenek za posledních padesát let počínaje, přes hromadu kamení v garáží, které bylo v roce 1964 ještě omítkou, a konče krabicí s rozbitými hračkami od jejich dnes již čtyřicet let odrostlých dětí, protože co kdyby se to ještě někdy hodilo!
Nikdy se to už hodit nebude a pokud ano, nikdo si nevzpomene, kde se to v té garáži, půdě, nebo spíži, vlastně skrývá. A peníze? Do hrobu si je vzít nelze a pokud je člověk neumí využít, tedy utratit nebo věnovat, ještě za dob svého života, je pravděpodobné, že je kumuluje zcela zbytečně. Daleko veselejší je si za peníze nechat po smrti naplnit dutinu břišní kukuřicí na popkorn a nechat se zpopelnit v prosklené peci. Případně si na svůj pohřeb zaplatit komparsisty v černých oblecích, kteří beze slova přijdou během obřadu k vaší rakvi, a uctivě se u ní pokloní se slovy „budeš nám chybět, šéfe“. Uděláte tím na své přeživší souputníky bezesporu daleko větší dojem než hromadou krámů ve sklepě.
V podobném duchu vysvětluji svůj postoj i Karle, ale jelikož se nezdá, že by to dokázala pochopit a neustále si jede svou, vstávám a znechuceně odcházím pryč s pochybami, zda bude mít smysl se s někým, jako je ona, ještě někdy vůbec vidět.
