Nejhorší na tom, když je člověk zaměstnaný, jsou neděle. Pro mnohé lidi je neděle, zvlášť neděle večer, jakési období sklíčenosti či melancholie hraničící až s úzkostí, kterou trpí zejména zaměstnanci, žáci a studenti. Všechny společně sužují především obavy z nastávajícího pracovního týdne. Ten, kdo se do práce, popřípadě do školy těší, se může považovat za šťastného člověka. Nejspíše tam na něj čeká nějaký smysl života, což je pro nás ostatní maximálně tak nějaká více či méně nešťastná láska. Tedy nějaký kolega nebo kolegyně, kteří nám připadají sympatičtí, ale něco nám brání v tom se s nimi uvolnit i na úrovni horizontální. Obvykle to bývá nějaký druh obavy, existence choti či chotě dotčené osoby, méně často pak morální zásady či smysl pro spravedlnost.
Pondělky jsou vždy náročné i u nás v korporátu, a to nejen ze zřejmých důvodů, kdy musíte po probdělém víkendu navštívit opět pracovní místo a předstírat, že tam existujete dobrovolně, ale v našem případě především proto, že se vždy koná porada celého oddělení, která z nepochopitelných důvodů není nikým moderovaná.
Každé pondělí proto nabízí přehlídku těch největších žvanilů, egocentriků a rádoseposlouchačů následovanou v těsném závěsu spoustou přitakávačů a minimálně jedním opočlověkem, což je můj pracovní termín pro lidi, kteří se vždy vyskytnou v nějaké skupině osob, ať už na projektu, poradě, nebo třeba při hospodském setkání. Jde o lidi, kteří jsou vždy a za každých okolností v opozici vůči řečenému tématu, případně dokonce vůči všem. Někdy je to až bizarní sledovat. Občas přemítám nad tím, že kdyby hořelo, budou tito lidé jako jediní zpochybňovat účinky ohně a kouře na lidský organismus nebo jiným způsobem bagatelizovat celou požární událost.
V případě našich pondělních porad se nicméně ke slovu moc nedostanou, protože kvůli jejímu nemoderovanému charakteru tady většina těch největších egocentriků prožvaní každý rok daleko víc času než politici v obou parlamentních komorách dohromady.
Do práce jsem při pondělku dorazil tak akorát, ale tradičně jsem se dost loudal, protože se mi moc nechtělo. Až tak depresivní ty začátky týdne dokážou být. Hrozné. U výtahu potkávám kolegu ze třetího. Zdravíme se kývnutím hlavy. Znám se s ním od samého začátku, ale nikdy jsme nebyli oficiálně představeni a já tak neznám jeho jméno a on pravděpodobně nezná mé, navzdory tomu, že spolu neformálně často konverzujeme třeba v kuchyňce, na chodbě, nebo jinde. A teď, po tolika dlouhých letech by bylo hloupé se ptát, jak se jmenuje, to dá rozum. Takže kolega ze třetího.
Kolega ze třetího vystupuje k mému překvapení na patře čtvrtém a loučí se opět kývnutím hlavy. Gesto opětuji a pokračuji výtahem do pátého patra, kde se dnes má dopolední existence bude potácet především na nevyhnutelné poradě.
Loudám se do kuchyně, kde se zdravím s přítomnými a neochotně si beru ze skříňky sklenici, abych ji napustil tekutinou z korporátního barelu. Z barelu, protože pít vodu z kohoutku už není alespoň v korporátním světě dostatečně módní, a vodu je zapotřebí si nechat přivést někým, kdo ji z kohoutku stočil za nás, umístil ji do plastového barelu a tento vynesl až do pátého poschodí, kde jej zasadil do čepovacího zařízení, aby tam mohla pozvolna hnít a s přibývajícím vzduchem chytat krásný plastovochemický nádech, až se občas divím, že tady souhrnně nevyměšujeme rovnou kostičky oblíbené dánské stavebnice.
Možná je k zamyšlení, proč ji vlastně piju, ale tyto úvahu přenechávám svému budoucímu já a jdu se místo toho usadit do zasedací místnosti, kde už netrpělivě čekají egocentričtí kolegové, aby mohli evakuovat obsah svých sdělovacích útrob na všechny okolo nich. „Těším“ se.
Místnost se postupně plní dalšími kolegy a kolegyněmi s více či méně nadšenými tvářemi. Chvíli konverzujeme, nejčastěji o víkendových činech, než dorazí vedoucí a schůze může začít.
Hovoří o nedávných problémech v našem softwaru objevených konkurenční bezpečnostní firmou, ale ještě než stačí zabřednout do problematiky hlouběji, otevírají se dveře a vbíhá kdosi, kdo v rámci zákonitostí vesmíru musel přijít pozdě, protože žádná schůze se neobejde bez někoho, kdo nestíhá přijít včas. Stejně jako se žádná delší schůze nemůže obejít bez někoho, kdo musí odejít dříve.
Výjimkou dnes nejsou ani zvonící telefony, což osobně chápu jen u manažerů na vyšších pozicích, protože je známá věc, že od určitého příjmu už lidé přestávají rozumět komplikovanějším nastavením v běžných zařízeních, jako je kupříkladu přepnutí mobilního telefonu do tichého režimu.
Někde jsem četl nějaký průzkum napříč korporátními společnostmi a jejich zaměstnanci, ze kterého vyplynulo, že 69 % lidí si myslí, že schůzování není nijak produktivní a že se minimálně čtvrtina času stráví diskuzemi nad naprosto nerelevantními tématy. 60 % schůzek nemá podle průzkumu připravenou agendu a odhaduje se, že 90 % všech zaměstnanců se dokáže během schůzky oddávat představám o čemkoli jiném než o tématu dané schůze.
To mi připomnělo jednoho bývalého staršího kolegu, který na schůzkách pravidelně usínal. A to tak, že občas dokonce začal chrápat. Podle zmíněného průzkumu usne během schůzky jen 9 % lidí. To by tak odpovídalo.
Obecně se dá určitě říci, že pokud se schůze táhne déle než hodinu, takřka stoprocentně nebude produktivní – vydýchaný vzduch v místnosti způsobí, že lidé absolutně ztratí zájem a přestanou se soustředit. Stejně tak schůze, které pokrývají příliš mnoho témat najednou, jsou odsouzeny k záhubě už v zárodku, protože podobně jako všechny cesty vedoucí do Říma, i od všech témat vedou malé cestičky k dílčím problémům, které především kolegové s hyperkinetickou poruchou dokážou rozvinout do nejniternějších podrobností povětšinou vůbec nesouvisejících s tématem a hlavně bez jakéhokoli uceleného smyslu, natožpak řešení.
Totéž platí pro schůze s množstvím řečníků větším než tři. Určitě se tedy nabízí otázka, jak podobné schůze přežít. Nejjednodušší je dát výpověď a jít pracovat někam, kde vás to tematicky bude bavit. Druhá možnost je zájem pouze předstírat a dělat si poznámky. Tím zapůsobíte na majoritu řečníků, neboť budete vypadat, že o téma máte skutečný zájem, přestože si ve skutečnosti budete zapisovat pouze nákupní seznam na večer, nebo kreslit chlívečky pro „bullshit“ bingo.
Taky to můžete pojmout jako hru a zapojit se do ní s ostatními. Tedy klást zbytečné otázky, ideálně týkající se všetečných podrobností, na které řečník nebude s největší pravděpodobností znát odpověď. Stanete se v kolektivu daleko méně oblíbenými a budou vás o to méně zvát na porady, kde nutně nemusíte být, ale vaši nadřízení ocení agilitu, se kterou schůzkou proplouváte.
Měli jsme třeba jednoho kolegu, který to dotáhl do krajnosti tím, že na každé schůzi, kde nemusel být, upřeně civěl celou dobu na řečníka, dokud mu to nezačalo být nepříjemné. Někdy to obměnil a díval se třeba jen na jeho kravatu, rozkrok, nebo třeba nohy. Ale nejčastěji upřeně hleděl přímo na něj a ačkoli se to nezdá, každému to bylo za chvíli nepříjemné. Někdy se ho zeptali, zda něco nepotřebuje nebo nemá dotaz. Pouze zakroutil pomalu hlavou a civěl na ně dál. Tohle už je trochu psychopatický jev, takže doporučuji užívat s rozvahou.
Taky jsme měli jednu kolegyni s takřka eidetickou pamětí, která dokázala být solidní oříšek, pokud se jí někdo na schůzi znelíbil. Dokázala si nastudovat všechny normy, předpisy, nebo technologické postupy a následně chytat řečníka, často i oprávněně, na všemožných detailech. Typicky na školení bezpečnosti práce nebo školení řidičů to s ní školitelé neměli vůbec snadné, protože dokázala v hlavě porovnat revize dvou různých dokumentů a nachytat i vcelku vzdělané odborníky na minimálních rozdílech v jednotlivých odstavcích. Nebyla náhoda, že práci u nás brzo vzdala ve prospěch nějaké konzultační agentury.
Z úvah mě vytrhává, když najednou zaslechnu své jméno. Naštěstí to je jen můj jmenovec a nikdo nechce nic po mně. Dál předstírám, že si zapisuji poznámky, ale ve skutečnosti tvořím jen obrázky psů a klobás, protože není nic návykovějšího, než psi a klobásy, přestože každý jiným způsobem.
Ročně se prý jen ve Spojených státech uskuteční 11 milionů formálních schůzek za den. Tedy 3 miliardy schůzek ročně. Nevím, co by si bez těchto schůzi počali výrobci těch nepohodlných zasedacích židlí.
