Poslouchám, jak vedoucí vývoje ve vedlejší kanceláři tepe jednoho z vývojářů za nějakou více či méně zásadní chybu. „Svět je teď úplně někde jinde, chápeš to?! Tohle nejsou devadesátky, abychom si mohli dovolit tyhle začátečnické přešlapy…“ a pokračuje ve výčtu neduhů v kódu. Jeho hněv se postupně přelévá na návrháře uživatelského rozhraní a další osoby v místnosti.
Chvíli zvažuju, že se zajdu podívat, o co přesně jde, protože k přežití v korporátu potřebujete v zásadě dodržovat jen dvě jednoduchá pravidla – za prvé, je vždy důležité se zúčastnit a ideálně u toho vypadat důležitě, platí to o elektronické i živé komunikaci; a za druhé, musíte se snažit vypadat maximálně vytíženě a zaneprázdněně, kdykoli, kdekoli.
Jeden můj kolega pojal tohle nepsané pravidlo velmi vážně a všude s sebou nosí desky s hromadou listin, aby mohl kdykoli vymanévrovat z nepohodlné situace se slovy „nezlobte se, ale já teď spěchám na schůzku.“ Lhostejno, zda na schůzku se svým osobním makléřem, milenkou, nebo třeba prezidentem obchodní komory – nikdo se ho za jeho bezmála dvacetiletou kariéru nezeptal na podrobnosti, takže vypadat hekticky určitě funguje.
Pak je tady ještě pravidlo povýšení, ale to nepochybně každý zná – chcete-li se dostat na vyšší pozici, stačí svou práci přestat dělat kvalitně. Čím víc budete svému týmu na obtíž, tím rychleji se vás zbaví povýšením, protože z drtivé většiny korporátů se nevyhazuje; kazí to image firmy a zároveň je s tím daleko víc crcání, než vás povýšit, poněvadž potom jste už starost někoho jiného.
Je důležité nezaměňovat neschopnost dělat práci kvalitně za naprostou neschopnost. Absolutně neschopných zaměstnanců se korporát pochopitelně nakonec rád zbaví, ale předchází tomu několik různých koleček, jedno z nichž zahrnuje přesun takových zaměstnanců napříč firmou do různých náhodných oddělení při zachování jejich platového zařazení a obvykle i funkce. Cílem přesouvací rošády je v lepším případě snaha nechat je ve firmě dožít, to se týká spíše starších jedinců před důchodem, ale častěji je cílem dotyčné zaměstnance buď znechutit, aby odešli sami, otěhotněli, pokud jim to pohlaví, plodnost, nebo schopnost v sobě udržet sedmičku vína umožňuje, anebo je takzvaně restartovat pod vedením jiného přímého nadřízeného, což je ovšem pouze zbožné přání, které se podaří splnit jen zřídkakdy.
Svého času se nám takhle v kanceláři vystřídali tři různí zaměstnanci z jiných oddělení, kteří k nám byli odsunuti především proto, že jsme měli v kanceláři nadbytek volných židlí. Pamatuji si hlavně na tu poslední. To byla nějaká paní Božena, mentálně kousek před důchodem, přestože reálně jí ještě do zabírání místa v čekárně u lékaře v šest ráno zbývalo tak dvacet let. Původně jsme si naivně mysleli, že by nám mohla píchnout s prací, kterou děláme normálně. Po několika marných pokusech jí vysvětlit fungování aplikace MS Word se tato představa ukázala jako zcela mylná.
„Víte, já jsem byla vždycky zvyklá na tu Té šestset dvojku,“ pravila zcela vážně poté, co ani na šestý pokus nedokázala v dokumentu MS Word otevřít a upravit zápatí. Že od dob, kdy se aplikace Text602 používala naposled, už uplynulo minimálně 10 let, ji nechávalo zcela chladnou. Nakonec to paní Božena vzdala po šesti měsících a odešla blíže neurčeno kam. Do té doby však zvládla v kanceláři uháčkovat několik pěkných svetrů a jednu šálu v duhových barvách.
Díky vzpomínce na paní Boženu jsem se namísto toho, abych se šel podívat, proč ve vedlejší kanceláři vytváří šéf vývoje takový rozruch, raději zamyslel nad devadesátými léty minulého století. Byla to krásná doba. Tedy především pro ty, kteří chápali smysl a fungování kapitalismu. Ještě krásnější byla pro ty, kteří si kapitalismus vyložili po svém a úplně nejlepší pak pro ty nejpsychopatičtější z nich, kteří dokázali celý kapitalismus se socialistickou tváří správně směrovat. Pamatuju si na jednoho původně dělníka z našeho malého města, který si počátkem devadesátých let zřídil živnost na provozování myší rulety.
Úplný začátek podnikání byl divoký a pravidla nebyla zcela jasně definována, a po nově nabyté svobodě si nikdo nedovolil zpochybňovat vaše právo zrovna na svobodu podnikání. Jak se později ukázalo, nebyl to nejlepší postup, ale lepší jsme neměli. V každém případě ten můj známý měl štěstí a na provozování téhle myší bizarnosti dostal razítko. Jeho byznys spočíval v tom, že přijel někam, kde se shromažďovali lidé, obvykle šlo o nějaké kolotoče, jarmarky a podobné candrbály. Tam rozbalil vlastnoručně stlučený stojánek, na kterém měl labyrint s několika výstupy na každé straně.
Každý výstup byl označen číslem, na které mohli shromáždění zájemci sázet. Cílem bylo tipnout správně výstup, do kterého myš umístěná doprostřed bludiště zamíří, a kterým bludiště opustí. Byl to takový prvopočáteční krupiér s primitivní ruletou z východu.
Ptal jsem se ho, zda to má nějak líznuté a zda dokáže myš navnadit na určitý východ, aby více vydělal. Tvrdil, že nemá. Taky mě zajímalo, jestli se někdy stalo, že myš bludiště neopustila a jak to pak řešil. Prý ne. Myši měly údajně vždy velké ambice se z bludiště dostat. Na rozdíl od lidí se chtěly ze stísněných prostor vždy dostat pryč. Mimoděk se při této vzpomínce rozhlédnu kolem sebe na korporátní kamrlík, ve kterém dobrovolně trávím čas. Hmmm.
Kupodivu mu to fungovalo dlouho, zájem lidí byl prý velký a docela mu to snad i vynášelo. Bohužel nic netrvá věčně a při jedné z návštěv živnostenského úřadu už mu tuhle živnost znovu povolit nechtěli. Zda podnikal dál na černo už nevím. V každém případě byly devadesátky zlatým dolem pro ty, kteří se toho nebáli. Ale možná to stejně tak platí pro jakoukoli jinou dekádu. Těžko říct.
