Probírám se došlou elektronickou poštou a nacházím pozvánku na nepovinně povinný vánoční večírek, kde nás firma žádá, abychom se dostavili v hojném počtu. Dostaneme dárky a budeme se moci intoxikovat alkoholem na účet firmy. Jsem mírně skeptický, ale v rámci zachování sociálního života klikám u pozvánky na možnost Přijmout.
V další obsáhlé zprávě se vedení vyjadřuje k problematice gumového kuřete, maskota, kterého navrhla asistentka místního ředitele a slíbila za jeho vhodné pojmenování tisíc dolarů českých. Ve skutečnosti tedy nikoli českých, přestože výraz „dolar“ pochází původně z českého tolaru, nebo přesněji evropského, protože velkým stříbrným mincím se v Evropě říkalo tolary, popřípadě rovnou dolary.
V rámci naší kuřecí aféry se ukázalo, že tisíc dolarů slíbila omylem asistentka místního ředitele, která odměnu sama navrhla, ale místní ředitel ji zapomněl nebo nechtěl schválit, ale jí to nějak uniklo. Záhada! Výsledkem je, že odměna nebude a maskot navíc zůstane bezejmenný. Mezi řádky tam ale čtu, že maskot nakonec nebude vůbec a snaha asistentky místního ředitele o natření gumového kuřete do firemních barev a nalepení meče, který měl symbolizovat ochranu uživatelů před nepřáteli v síti, tak vyjde vniveč. Mrzuté.
Není bez zajímavosti, že související řetězový e-mail, který začal nedávno kolovat firmou na tohle téma, se z e-mailových schránek zaměstnanců záhadně vytratil. Sám. Asi vítr. Ono teď venku docela dost fouká a je známá věc, že při správné konstelaci to může ovlivnit také e-mailové schránky.
Úvahy nad původem názvu pro dolarovou měnu mi připomněly zážitek britského seniora z počátku devadesátých let minulého století. Někdy okolo roku 1992 se důchodci podařilo ztratit na zarostlé zahradě kladivo. Rozhodl se ho hledat pomocí detektoru kovů. Při hledání však místo toho narazil na poklad z období starověkého Říma, jehož součástí bylo kromě jiného také 15 tisíc mincí.
K mému překvapení mu britská vláda jakožto vlastníkovi pozemku dala nálezné 1,75 milionů liber. Později se mu podařilo nalézt i kladivo. Ponaučení z příběhu je takové, že každý by měl vlastnit kladivo a zároveň ho občas ztratit, ideálně na vlastní britské zahradě. Britské proto, že u nás zákon hovoří jasně: pokud na zahradě objevíte tunu mincí, máte nárok na nálezné ve výši ceny kovu. Platí zde ale jedno velké ALE, které hovoří, že nárok na odměnu zaniká, pokud jste k nalezení pokladu využili detektor kovů.
Z úvah nad příběhem z devadesátých let mě vytrhává zvuk příchozí zprávy na mobilním telefonu. Píše mi banka, že mohu zjistit, jak získat výhodný nezajištěný úvěr už od 10,14 % roční procentní sazby nákladů, stačí prý navštívit webové stránky. Hmm. Asi nechci, ale vědom si toho, že člověk nemá dělat unáhlená rozhodnutí na studený žaludek, popřípadě žalud, jak by ještě donedávna řekl americký kolega Cornelius, usuzuji, že bude lepší si dát přestávku.
Sbírám tedy z křesla svůj korporátní majestát dosahující pomalu objemů větších než malých a loudavým tempem se vydávám do kuchyňky, abych sobě dopřál teplého nápoje, neboť bez teplého nápoje má korporátní den mírně hektický nádech, a to si nikdo nepřeje, žít hekticky.
Cestou zajdu zkontrolovat robotický vysavač, který do firmy nechal pořídit náš Letitý kolega, pochopitelně na účet firmy, a nechává ho spuštěný v takovém malém kamrlíku, kam mu občas chodívá nasypat krmení v podobě skartovaných tuze tajných firemních tiskovin, popřípadě jiné výdobytky odpadního charakteru.
Vysavač spokojeně dlí v nabíjecí zásuvce a tváří se netečně. Zavírám dveře a pokračuju směrem do kuchyňky. Když procházím okolo kanceláře nového vedoucího vývoje, zavolá na mě jeho nová asistentka. Zdraví mě a ptá se, jak se mám a jestli něco nepotřebuju. Pravím, že nikoli. Vědom si však toho, že je tady nová, zabřednu s ní do krátké nezajímavé konverzace. Ptám se jí, jak se jí u nás pracuje. Prý je to zatím poměrně nudné, neboť její šéf, náš nový vedoucí vývoje, je věčně pryč, protože zatím dojíždí jen na pár dnů z jiného města a ona se většinu času nudí. Nabízím jí, že se může zastavit občas u nás, přikyvuje, že určitě přijde.
Vcházím do kuchyňky, kde sedí spousta korporátních souputníků a patrně i něčí návštěva. Většinu z nich znám jen částečně nebo matně tuším, odkud jsou. Zahajuji výrobu teplého nápoje. Volba padla na jasmínový zelený čaj. Zatímco se v konvici připravuje voda teplejší než většina letošních letních dnů dohromady, pozoruji cvrkot okolo sebe.
U kávovaru stojí matka s dítětem v náručí a konverzuje s jednou naší kolegyní. Dítě v ruce žmoulá rohlík tukový o hmotnosti nepřesahující padesát gramů. Kousek od nich sedí na zemi zlatý retrívr s vyplazeným jazykem a batole s rohlíkem doslova hypnotizuje. Patrně doufá, že by mu kousek mohl upadnout, ale batole je kriticky zaujato právě rohlíkem tukovým o hmotnosti nepřesahující padesát gramů, takže hladové šelmě nevěnuje žádnou pozornost.
Přemýšlím, zda psi jedí rohlíky. Dospívám k závěru, že nejspíše ano, když často dokážou sníst i daleko horší věci, které nezřídka už jednou zvládly kompletní exkurzi skrze něčí zažívací trakt.
Dokončuji přípravu čaje a beru si z poličky roztomilé miniaturní přesýpací hodiny, abych věděl, jak dlouho si mám nechat nápoj louhovat. Takto vybaven se přesouvám k jednomu ze stolečků, kde zrovna kolegové z různých oddělení řeší téma nevěry.
Miniaturní přesýpací hodiny nejsou příliš přesné, patrně kvůli jejich čínskému původu, ale představují výborný konverzační zahajovač. Občas je vezmu z práce na výlet do nedaleké kavárny, abych tamní ženy počastoval pohledem na unikání plod asijské dětské práce. Nutno říct, že to moc nefunguje, ale zůstávám optimistou. Jednou si jich někdo všimne a upadne v hluboký romantický vztah právě se mnou a bude to kvůli miniaturním přesýpacím hodinám vyrobeným dětmi v Čínské lidové republice. Těším se!
Zatímco si zkoumavě prohlížím přesýpací hodiny a čekám, až se z mého teplého nápoje stane plnohodnotně vylouhovaný nápoj čajový, jeden kolega u stolu vypráví o své žárlivé manželce.
Nejprve se chlubí svými občasnými zálety, jak už to někteří muži zkrátka dělají, ačkoli mi není příliš jasné proč. Asi je to nějaká dysbalance v testosteronu nebo v nedostatku sebevědomí, nevím. Následně se vrací ve vyprávění ke své manželce, která je velice podezřívavá a nevěru se snaží odhalit všemožnými způsoby.
Tuhle prý si vzala jeho mobil a začala psát novou zprávu SMS. V mobilu je funkce zvaná T9 neboli Text na devíti tlačítkách, jejímž úkolem je usnadnit uživateli psaní textu na mobilním telefonu, který má pouze 9 tradičních číselných tlačítek. Standardně každé tlačítko umožňuje napsat pouze tři až čtyři písmena, takže k vyťukání některých slov musíte do tlačítek klofat jak slepice s epileptickým záchvatem a dlouho to trvá. Funkce T9 pomáhá tak, že se snaží předvídat, jaké slovo se snažíte napsat dle zvoleného slovníku a psaní je tím pádem výrazně rychlejší.
Funkce se napříč telefony trochu liší, nicméně zmíněný kolega má stejný telefon jako jeho žena, a tudíž jejich základní prediktivní slovníky jsou totožné. Slovníky pochopitelně neznají všechna slova, ale postupně si ukládají ta, která používáte navíc. Typicky vlastní jména ve většině slovníků chybí, takže pokud byste si psali kupříkladu s Illuminátou, nebude ji slovník napoprvé znát. Nejinak tomu bylo i v případě, o kterém hovoří záletnický kolega.
Při vyprávění vysvětluje, že jeho žena prý není vůbec hloupá a jelikož si je vědoma výše zmíněné funkcionality, začala v jeho telefonu při psaní zprávy SMS zadávat náhodně různá ženská jména, především ve zdrobnělých tvarech, aby zjistila, zda si s nějakými takovými píše. Následně ho s nalezenými jmény konfrontovala a on se potil při vymýšlení důvodů, proč si s nimi psal, popřípadě proč jejich jméno v konverzaci použil. „Miláčku, to jsem zrovna psal asistentce,“ nebo „ale jdi ty, to jsme si s bývalým spolužákem psali o třídním srazu, kde byla naše dlouholetá spolužačka Jiřinka,“ udává záletnický kolega příklady vysvětlení.
Některá vysvětlení jeho žena shledala mírně podezřelými, ale on se jí snažil vysvětlit, že si přece nemůže myslet, že by udržoval vztah s tolika ženami.
Dodává, že on také není hloupý a svou aktuální milenku má uloženou pod kontaktem s názvem Pizza Angrešt, což je nejméně oblíbená pizzerie ve městě, kde mimochodem skutečně servírují pizzu s hromadou angreštu a já vždy přemýšlel, jestli to negativní hodnocení nevyplývá náhodou z tohoto obskurního pokrmu, ale nikdy jsem tam nebyl, protože je to celkem daleko od místa, kde se pravidelně zdržuji, takže těžko soudit.
Dokončuji louhování čaje a před odchodem zpět do kanceláře se krátce zapojuji do diskuze s tím, že kolega bude mít co vysvětlovat, až mu jednoho dne přijde večer zpráva SMS ve znění „Dobrou noc, miláčku,“ kterou si náhodou přečte jeho žena, a odesílatelem bude právě Pizza Angrešt.
