S železnou pravidelností nás po celé naše životy pronásleduje a není před ním úniku – pondělí. Neustále se v rámci týdne z nějakého důvodu objevuje tento obtěžující a hluboce dramatický den. A v podstatě jen kvůli tomu, že tisíc roků zpátky nějaký předseda norského kmene začal uctívat měsíc a vymyslel u toho pondělí, kterým celé lidstvo nyní musí trpět. Na důvody se ho už dnes nedoptáme, což je nemilé a jen to dokazuje, jak důležitá je dokumentace. Kdykoli lidé něco vymyslí, měli by dbát na to, aby to řádně zadokumentovali. Jen tak budou potomci o tisíce let později z jejich konání moudří.
Malou útěchu může nabídnout fakt, že pondělku obvykle předchází víkend. Během toho posledního bylo kupodivu docela pěkné počasí, dokonce svítilo slunce, takže jsme společně s kamarádem vyrazili ven zahrát si pouliční košíkovou. Při té příležitosti jsem zjistil, že mé tělo již není tak pružné, jako tomu bylo před deseti lety. Zvláštní. Říkám si, zda to nějak souvisí s těmi deseti korporátními kilogramy, které nyní tahám s sebou navíc.
Měli jsme fantastický nápad navštívit místo tradičního betonového hřiště přilehlý školní areál s gumovou tartanovou plochou. Nápad to byl dobrý, ale školní areál je oplocený a při přelézání plotu jsem si natrhl pochopitelně zcela nový tříproužkový oděv v místech, které by si normální člověk za rámeček nedal, a ještě si šikovně odřel ruku. Neskutečné. Aby toho nebylo málo, hřiště uvnitř areálu je zabezpečeno proti zbloudilým míčům dalším plotem, který už přelézt reálně nešlo. Tedy možná šlo, ale nebylo v mých silách riskovat ztrátu dalších končetin na plotě o výšce bezmála šesti metrů. Takže jsme nakonec hráli stejně na betonové ploše jako naši dědové a babičky.
Během naší hry v pouliční košíkovou se nic nápadného nestalo, s výjimkou ojedinělé chvíle, kdy nás krátce navštívila nějaká slečna a zeptala se, zda neznáme nějakého homosexuála. Otázka nás poměrně překvapila. Kamarád se nezmohl na odpověď vůbec a já jsem odpověděl hloupě otázkou, proč ji to zajímá. Jen rozhodila rukama a šla pryč. Nejspíše potřebovala poradit s dekorací interiéru, kdo ví.
O tom všem přemýšlím, zatímco loudavým tempem stoupám po schodech vstříc kanceláři. Rozhodl jsem se využít archaického způsobu přesunu do vyšších pater, protože jsem o víkendu naznal, že nejsem zcela v kondici.
Do kanceláře dnes přicházím až těsně před obědem, protože tradiční ranní porada se nekonala z důvodu absence nového vedoucího vývoje, který dojíždí z jiného města a při pondělku by časnou ranní poradu nestíhal.
V příchozí poště nacházím zprávu od Jelizavety. Nemám dnes nějak náladu rozvíjet její kamnové angažmá a zprávu proto nechávám ležet ladem. Musím se věnovat důležitějším pracovním aspektům, jako je kupříkladu blížící se oběd.
Už Forest Gump tvrdil, že život je jako bonboniéra, což je v podstatě krabice. Život je tedy jako krabice. A měl nepochybně pravdu. Život je skutečně tvořen hromadou různých krabic. Přemýšlel jsem nad tím zrovna teď o víkendu.
Někdy totiž mívám, zvlášť o víkendu, slabší chvilky a občas to dojde až tak daleko, že sobě uvařím jídlo ve větší kvantitě předem. Nejčastěji celý proces začíná v takové železné krabici s průzorem, kterou rozehřeji na velmi vysokou teplotu, vložím do ní různě ochucené pokrmy a po nějaké době je vyndám, zabalím do krabice menších rozměrů a další den odnesu do práce.
V práci krabici menších rozměrů obvykle přemístím do zhruba dvoumetrové bílé vertikální krabice, která slouží jako ochrana menších krabic před vlivem teplot vnějšího prostředí.
Nejinak tomu bylo i dnes, proto se přesouvám do kuchyně, kde malou krabici vyjímám z velké vertikální krabice a přesouvám do malého plechového boxu s okýnkem o rozměrech středně velkého socialistického televizoru. Mačkám tlačítko, kterým uvnitř plechového boxu spustím světelný kolotoč a neviditelné záření, které z netečných molekul vody v mém pokrmu udělá molekuly kmitající rychlostí větší než malou.
Malou krabici z plechového boxu vyndám, ale ne dříve, než se ozve „cink!“ protože jen tak vím, že pokrm uvnitř začíná mít ty správné chuťové ambice.
Zatímco se jídlo připravuje, lelkuji v relaxační místnosti a pozoruji firemní akvárium, ve kterém se prohánějí rozličné druhy akvarijních rybiček. Přemýšlím, zda si uvědomují svůj omezený život, nebo je jim to jedno. Počítám, že spíše uvědomují, jelikož jedním z největších omylů veřejného mínění je, že akvarijní rybičky mají pouze několik sekund trvající paměť. Tohle tvrzení ovšem podle vědy a praktických testů pravda není. Jejich paměť dosahuje bez potíží až několika měsíců a některé druhy rybiček lze dokonce metodou odměn v podobě krmení všelijak vycvičit. V zahraničí se k těmto účelům dokonce prodávají cvičební sety – v krabici!
To už ale slyším vzdálené „cink!“. Vstávám a malou krabici s pokrmem vysvobozuji z radioaktivního boxu a snažím se do sebe jídlo nasoukat dříve, než se kmitání molekul vody uvnitř zcela zastaví.
Po dosažení sytosti mého korporátního aparátu umisťuji zbytek jídla do plastové krabičky a ukládám ji do velké vertikální krabice se slovy, že se těším, až ji za 7 až 14 dnů budu neotevřenou vyhazovat.
