Sedím v kuchyňce a poslouchám konverzaci dvou obchodníků z patra nad námi, kteří panikaří, že jim vedení chystá zavádět tzv. flexibilní open space. Jako by nestačilo, že už teď musejí pracovat v otevřeném prostoru bez patřičného klidu.
Při práci v otevřeném prostoru, nejen že neexistuje žádné soukromí, ale na denním pořádku je zaměstnanec rovněž nedobrovolně vystavován cizím telefonním hovorům, odéru náhodných jídel i osob, hlasitým konverzacím, hlučným mechanickým klávesnicím, rušivé hudbě, a všudypřítomnému neregulovatelnému zářivkovému osvětlení, popřípadě ostrému slunečnímu svitu z bezžaluziových oken.
Samostatnou kapitolu pak tvoří vzduch v obří místnosti. Nejčastěji je příliš jako britský homosexuální humor – suchý a teplý. Aby zaměstnanci neplýtvali korporátním časem při svádění bojů o nastavení klimatizace, přikračují některé korporáty k odmontování regulátoru na stěně, čímž se zavděčí přesně nikomu.
Naproti tomu flexibilní open space je drastičtější forma výše uvedeného způsobu mučení. Spočívá v tom, že nikdo v kanceláři nemá vyhrazené pracovní místo a platí systém „kdo dřív přijde, ten dřív tvoří hodnoty“. Korporátní vedení si od toho slibuje časnější docházku dronů, kteří by jinak trávili čas s rodinou nebo třeba spánkem, zvýšení produkce skrze soutěživost o nejlepší místo nejméně oslizlé žvýkačkami a sekrety na spodní straně stolu a v neposlední řadě úsporu nákladů.
Pokud ponecháme stranou hygienické aspekty sdílených klávesnic a myší, nejzajímavější je na celém konceptu samotný důvod zavádění něčeho podobného – tedy zmíněná úspora nákladů, nebo alespoň její iluze. Naplánuje se menší počet pracovních míst, než je celkový počet uživatelů kanceláře, protože se počítá s tím, že zrovna obchodníci budou většinu času trávit na nějakém jednání, na cestách, či na školeních, a své místo využijí pouze po určitou část roku.
A co v případě, že zrovna přijdou do práce všichni, nebo si někdo přivede návštěvu, náhradníka, popřípadě rodinu? Prosté – kdo si vylosuje černého Petra, půjde pracovat do kuchyně, relaxační místnosti, nebo potupně na parkoviště jako zvíře. Strašné. Ale nám to snad v kanceláři jen tak nehrozí, všichni bychom totiž svorně odešli pracovat do firem, kde tento „benefit“ nemají. Prosté!
Do kuchyně vchází jedna z asistentek na patře a zdá se, že má naspěch. Otevírá lékárničku a něco v ní hledá. Pln zvědavosti zjišťuji, co se stalo a jestli ji nemůžu nějak pomoct, hrdě si vědom toho, že jsem se účastnil ne jednoho, ne dvou, ale hned tří kurzů první pomoci, ze kterých jsem si odnesl klíčovou informaci, že je vždy lepší zavolat záchranku, která přijede ze zákona do desíti minut. Pokud se totiž rozhodnete někoho zachraňovat, nejen, že mu svými (ne)schopnostmi spíše urychlíte seznámení s jeho spasitelem, ale rovněž tím nesete za určitých nepříliš ovlivnitelných okolností i zodpovědnost za jeho případné skonání či doživotní zmrzačení.
Dozvídám se, že náš zahraniční kolega Vendelín utrpěl pracovní úraz; zranil si ukazováček. Nevím proč, ale okamžitě jsem si představil, že tomu předcházela nějaká legrační scéna, když se třeba snažil z pětikilogramového balení lískoořískové pomazánky vydolovat poslední zbytky ze dna nádoby. K mému údivu se ukázalo, že okolnosti jeho úrazu jsou poněkud bizarnějšího charakteru a předčí veškerou mou fantazii.
Na stole u něj v kanceláři se objevila pastička na myši vybavená kouskem ořechu. V této souvislosti není bez zajímavosti, že myši primárně nezajímá sýr, jak se nám snaží tvrdit animovaná filmová i seriálová tvorba, ale především semena a ořechy, takže nedokážou odolat hlavně arašídovému máslu nebo oříškovým pomazánkám. Skoro by se dalo škodolibě dodat, že podobně jako někteří zahraniční kolegové.
Vendelína instalace pastičky na netradičním místě zaujala, protože obyčejně na stolech pastičky na myši nemíváme, natož v kancelářích. Podle svých slov při šetření uvedené anomálie uklouzl a prstem se trefil zrovna do spouště s ořechem, a napružená čelist pasti ho poranila.
Smějeme se bizarnímu vyprávění asistentky a jeden kolega dodává, že Vendelín chtěl určitě ořech sníst, tak na past šáhnul a zranění bylo na světě. Asistentka náš humor vůbec nesdílí a stroze se táže, kde firma skladuje knihu úrazů. Odpovídáme negativně, jelikož o takové literatuře nemáme vůbec přehled, ale v rámci rozjívené atmosféry ji posíláme do relaxační místnosti, kde je malá knihovna. Naivně se tam odchází podívat.
Chvíli probíráme myší problém a přemítáme, proč nikoho nenapadlo použít kočku, nebo hada, popřípadě nějaké živolovné pasti, ze kterých bychom myši sbírali a využili je třeba jako dekoraci do terária.
Mě zaujalo především to, že máme v našem sklobetonovém monstru vůbec myši. Kde se tam vzaly? Přijely výtahem? Jsou to korporátní myši? Utekly z tajného projektu 23, který se odehrává za trvale zamčenými červenými kovovými dveřmi, o kterém se u nás nesmí hovořit? Přišly tajně v noci spolu s rozvedeným kolegou, který už třetím měsícem spí v dodávce na parkovišti, a do práce chodí v noci provádět osobní hygienu? Tolik otázek, tolik možností, a odpovědi žádné.
Faktem ale je, že tento způsob boje proti nenechavým hlodavcům se zdá býti účinným. Hned první den instalace se jedna z myší stala jejich obětí. A navíc ještě jeden Vendelín, ale ten se asi nepočítá.
V rámci diskuzí jsme zjistili, že ve firmě máme komisi pro deratizaci. Respektive ne přímo pro deratizaci, ale pro „Úpravu pracoviště za účelem dosažení vysokého hygienického standardu“. Korporáty totiž přetékají nejen rozličnými týmy, produktovými lidmi, projektovými lidmi, obchodníky, vývojáři, brigádníky, všemožnými juniory, mediory, seniory, a celou spoustou asistentek, ale rovněž výbory a komisemi pro náhodné aspekty našich korporátních existencí.
Konverzace se postupně přelévá do roviny našich osobních životů, v rámci které nějak neprozřetelně zmiňuji, že se následující den chystám na rande na slepo. Zaslechl to výpočetní kolega Igor sedící o dva stoly dále a přispěchal mi poradit s nejlepší strategií.
Základem je prý jít co nejrychleji a tvrdě na dělohu, ať už to znamená cokoli. Rovněž ji mám ihned požádat o fotku její matky. Ptám se proč. Podle toho údajně poznám, jak bude daná žena vypadat za pár desítek let, což je podle něj důležité, protože, cituji: „žadny lesnik nesce mit v lese uschle řezivo, no ni?“ Použil u toho spoustu peprnějších výrazů, jak je již jeho zvykem, pak si z lednice vzal tři krabičky s různými jídly velice pravděpodobně patřící jiným kolegům a odporoučel se pryč.
Ještě si to nechám projít hlavou, ale určitě tyto rady zítra zvážím.
