„Je toto normální? Když ví, že tam chybí středník, tak proč ho tam ta amatérská bestie nedá sama?! Krám jeden!“ spílá kolega vývojář syntaktické chybě ve svém kódu, který interpretující software označil za chybný a přestože věděl, jak ho opravit, nechal doplnění chybějícího středníku na uživateli. Častá věc v případě některých programovacích jazyků, a rovněž častý zdroj frustrace milionů vývojářských a programovacích dělníků na celém světě.
Já, vědom si toho, jak vypadají některé automatické opravy v našem tabulkovém procesoru, si nejsem zcela jist, zda by automatické opravy v programovacím kódu patřily ke dvakrát oceňovaným rozšířením.
„No a teď už si ze mě dělá srandu i tenhle pacholek. Schválně se poď podívat!“ praví směrem ke mně.
„Co se děje?“ vstávám zvědavě, abych se podíval, co dramatického se událo.
„Divej se, dal jsem do vyhledávače tuhle chybovou hlášku, abych zjistil, čeho se týká, a vyhledávač mi normálně napsal jako první tohle!“ kroutí nevěřícně hlavou.
Na obrazovce svítí číslo na linku první psychické pomoci a srdceryvný text o tom, že má spoustu důvodů žít a že na to není sám, nechť na linku bezplatně zavolá. Chvíli na to spolu nevěřícně brejlíme a pak se smějeme. V kontextu vyhledávané chyby to opravdu působí tak, že si z nás vyhledávací stroj škodolibě utahuje.
Přemítáme, jak se vyhledávači podařilo ze zadaného dotazu vyhodnotil, že chce můj kolega spáchat sebevraždu. Dospíváme k závěru, že algoritmus je hodně pokročilý a ví, že polovina uživatelů, kteří stejnou chybovou hlášku hledali, spáchala později sebevraždu v důsledku neschopnosti problém vyřešit. Jakkoli bizarně to zní, možné je dnes určitě všechno; technologie jdou pořád kupředu a zároveň jsou pravidelným zdrojem zoufalství i beznaděje.
Vracím se zpět k počítači a cestou kolegu uklidňuji, že na to není sám a nechť se před spácháním sebevraždy ozve, nějak to vyřešíme. Zašklebí se a znovu se ponoří do útrob programovacího kódu.
Já si otevírám došlou poštu, ve které nacházím zprávu od Jelizavety, která po mě původně pochtívala peníze na kamna, aby ji v dalekém Chabarovského kraji ruské federace nebyla zima. Já ji během komunikace nabízel, že jí kamna pošlu, když mi svěří svou doručovací adresu. Dnes odepisuje, že souhlasí, když zaplatím i clo, což jsem jí slíbil, a udává svou adresu. Podezřele zkoumám uvedené údaje, a především pak město, které po použití mapového softwaru potvrzuje moje podezření, že se nachází zcela mimo Chabarovský kraj, který Jelizaveta původně uvedla jako svou chladem promrzlou domovinu.
To by mi nakonec asi tolik nevadilo, jako to, že příjemcem má být jakýsi Aleksandr. Možná si Jelizaveta myslí, že mám v lebečních útrobách místo mozku z teflonu kostku, ve které schovávám stovky dolarů na její kamna, ale ve skutečnosti tam mám ledabyle uložený mozek, ve kterém se tísní povětšinou nahé ženy, úzkostlivé představy z dětství, spousta zbytečných hesel k internetovým službám a asi jedno procento obezřetnosti.
To jedno procento obezřetnosti mi aktuálně říká, že to s Jelizavetinými upřímnými úmysly a snahou získat teplo do domova nebude tak přímočaré, jak se prvotně tváří, a tak uvedenou adresu včetně dosavadní komunikace přeposílám kolegům do Oddělení pro odhalování internetových zločinů, které se zabývá, k překvapení mnohých, analýzou a odhalováním internetových zločinů, kam patří rovněž snaha o získání peněz podloudným přeshraničním způsobem. V mé zprávě je žádám o zjištění podrobností o příjemci a rovněž případně o Jelizavetě.
Krátce po odeslání zprávy mi zvoní telefon. Kupodivu mi obratem nevolají kolegové z Oddělení pro odhalování internetových zločinů, ale nějaké neznámé číslo. Hovor přijímám a ptám se, kdo volá.
„Dobrý den, tady Vořežprut Neandrtál…“ představuje se telefonní operátor, jehož jméno nezní přesně takhle, ale mohlo by.
„Já vám volám ohledně vašeho zájmu o změnu telefonního operátora.“
„Hmmmm,“ pravím pochybovačně a přemýšlím, jak se ho co nejelegantněji zbavit. Nakonec říkám: „Já teď nemůžu hovořit, mohl byste mi dát vaše číslo domů, abych vám večer zavolal?“
„É, to vám dát nemůžu.“
„Aha, asi nechcete, aby vás náhodní lidé okrádali o čas nevyžádanými hovory, že?“
„No, moc ne.“
„Skvělé, tak nyní aspoň víte, jaké pocity mám z vašeho hovoru já,“ pravím otráveně a hovor ukončuji rázným stiskem tlačítka ve tvaru rovnoběžníku s červenou ikonou, která by při troše fantazie mohla zvrácenějším myslím klidně připomínat to nejsympatičtější balení mateřského mléka.
Jelikož však já zvrácený nejsem, tak mi její vzhled struk nepřipomíná a jen tak je to správně. Ukládám si číslo mezi studené navolávače, kterým před označení nebo jméno vždy dávám hvězdičky na známku chladu a jejich počet udává úroveň otravnosti, s jakou hovor vedli. Studené proto, že anglicky se nevyžádané hovory označují jako „cold calls“.
Hovor mi připomněl dávnou historku z jiného korporátu. Šlo o mobilního operátora, který se rozhodl expandovat do jednoho z méně rozvinutých balkánských států, kde v tu dobu působil pouze jeden telefonní konkurent. Bylo zapotřebí získat nové zákazníky, mimo jiné také obvoláváním, tedy skrze nevyžádané hovory.
Telefonisté nového operátora tedy aktivně obvolávali potenciální zákazníky a snažili se jim vnutit telefony, SIM karty, tarify a podobně. Jenže v dotčené zemi je většina ekonomiky šedá, tedy státem neregulovaná, a lidé neměli vůči oficiálním firmám žádnou důvěru. Když jim tudíž nějaký zástupce nového operátora zavolal s nabídkou, která byla často velice výhodná, většina lidí zájem neměla právě kvůli nedůvěře v „oficiální“ aparát, natož novou značku přicházející ze západu.
Nakonec to skončilo tak, že najali místního guru se znalostmi místních reálií takříkajíc z ulice. Ten operátorům vysvětlil, že pokud potenciální zákazník odmítne oficiální nabídku, mají se přepnout do kamarádského tónu a říct, že s volajícím souhlasí, že dobře dělá, protože oni by téhle nabídky taky nevyužili, neboť není výhodná, ale že ji bohužel musejí nabízet pod taktovkou krutého nadřízeného. A následně mají operátoři volaného informovat, že když jim dá své telefonní číslo (s tím, že jako telefonní operátoři ho nesmějí vidět), že se jim večer ozvou soukromě a nabídnou tarif za lepších podmínek, který mají jako kmenoví zaměstnanci.
Stačilo tedy původní nabídku skutečně o něco nadsadit a zbytek už jel jako po másle. Drobný podvod na běžný lid, ale nakonec byli spokojeni všichni, falešnou šedou ekonomiku nevyjímaje.
