Sedím v kanceláři, a kromě lelkování a koukání z okna se probírám denním tiskem. Píší, že nějaká žena z chudé osady na Slovensku vyhrála v loterii milion korun. Novináři se ptají, co si pořídí. Ráda by si koupila dům, ale jedním dechem dodává, že z výhry nemá žádnou radost, neboť už teď se potýkají jako rodina s problémy. Prý jim kvůli výhře vzali sociální dávky, celých osm tisíc měsíčně. Podle sociální úřednice už totiž nejsou ve hmotné nouzi a musí si za všechno platit sami. Hazard je metla lidstva, říkám to pořád.
Vlastně neříkám, ale mohl bych! Když jsem při studiích pracoval na brigádě v pekárně a učil se, jak má zvonit správně upečený chleba, stal jsem se svědkem události, jejímž hlavním hrdinou byl mladý pekař krátce po vyučení. Jednou ho starší kolegové vzali na nějaký delší páteční tah, který zahrnoval rovněž návštěvu kasina, nebo v té době spíš herny plné blikajících beden mylně označovaných jako výherní hrací automaty.
Nikdy nic takového nezkoušel, ale jak viděl, že ostatní do nich bezostyšně házejí peníze ze všech stran a občas nějaké dostanou zpátky, přišlo mu, že vyhrávají, tak chtěl taky a přidal se. Nechal tam ten večer veškerou hotovost, kterou měl u sebe.
Další týden se neukázal v práci a kolovaly zvěsti, že propadl hazardu a objíždí okolní města, kde zkouší v různých hernách vyhrát zpět peníze, o které přišel při pátečním tahu. Jestli hádáte, že se mu to podařilo, stal se z něj přes noc dolarový nebo alespoň korunový milionář a ženy mu začaly padat kolem zlatým řetězem opásaného krku, pak je váš úsudek stejně kvalitní jako erekce silného kuřáka po padesátce. Podle všeho přišel akorát o další peníze a dokonce si v práci požádal o zálohu na tři budoucí výplaty pod nějakým smyšleným důvodem.
Během relativně krátké doby o peníze opět přišel ve prospěch státem schváleného systému na ožebračování osob se sklony k závislostem. Věc se má totiž tak, že zjednodušeně řečeno existují jen dva typy lidí – jedni s tzv. genem závislosti, kteří hazardu skoro vždycky propadnou, a pak druzí, kteří své těžce vydělané peníze dají do státních dluhopisů s cílem koupit si ve stáří kašmírový svetr, pokud jim tedy na zbytek přispějí rodiče. V ideálním světě by tedy správný postup zahrnoval státem nařízený genetický test před návštěvou kasina, který by určil, do jaké kategorie hráč spadá a podle toho by mu stát udělil legitimaci, popřípadě limit, kolik smí napříč celou republikou, nebo lépe celou Evropskou unií, utratit v doupětech hazardu.
Leč, v ideálním světě nežijeme, proto už následující měsíc došlo v případě mladého pekaře k mírnému zvíření na poli hazardních událostí. V práci ukradl desetikilogramový kbelík čokoládové polevy určené ke zdobení croiho assantů a fritovaných líčkových rohů, jak jsme některým pečivovým radostem interně přezdívali. Respektive nevědělo se přesně, že ji ukradl on, nikdo ho při tom neviděl, ale majitelka došla vylučovací metodou k tomu, že ji musel ukrást právě on.
Když ho při nejbližší směně konfrontovala, tak pochopitelně zapíral a jelikož volat celorepublikový detektivní štáb na takto banální událost nechtěla, tak to nakonec přešla. Dokonce ho ani nevyhodila, ostatně, nebylo za co.
Mně vrtalo hlavou, co s kbelíkem čokolády bude dělat. Bude ji po několik dlouhých měsíců jíst? Rozředí ji olejem, přelije do vany a vykoupe si v ní… No sotva tak nohy? Použije ji při malování dětského pokoje? Při diskuzi s pekárenskými harcovníky jsem se dozvěděl, že kbelík čokolády za přiměřeně nižší, než prodejní cenu rády odkoupí konkurenční podniky v okolí. Přišlo mi to přinejmenším zvláštní – už jen ta představa, jak kráčím s kbelíkem čokolády po náměstí a náhodně oslovuji přilehlé pečivové kiosky, zda jej nechtějí odkoupit. Kdyby jich měl třeba plnou dodávku, tak neřeknu, ale kdo si koupí jen jednu?
Vrtá mi to hlavou dodnes, každopádně hazard je špatný a dokládá to nejen tento případ. Poslední informaci, kterou jsem později o dotyčném slyšel byla, že přišel v exekuci o dům, protože nadělal všude možně tak vysoké dluhy, že je nebyl schopen reálně splácet. Nebo možná nechtěl. A jelikož léčebny závislých na hraní nevýherních hracích automatů de facto ještě dlouhá léta od této události neexistovaly, tipuji, že pokud přežil a nesedí zrovna někde v teplákách za finanční zpronevěru, tak obráží kasina a herny a snaží se pořád marně vyhrát zpět to, co tehdy jednoho letního večera prohrál s kamarády během své první „nevinné“ herní seance. Nic však není na první pohled tak nevinné, jak se tváří, hazard nevyjímaje.
Každopádně tohle už aspoň částečně odnesl čas. Co však čas neodnesl, je zima, kterou mezitím naopak do našich životů přinesl podnebný pás, ve kterém více či méně dobrovolně humidujeme. Nejlépe venkovní stav minulý týden vystihl syn naší fiduciářky, Křišťan, když vyprávěla, jak se ráno doma díval z okna a komentoval to slovy: „Mami, na teploměru je nula, asi se nám pokazil!“. Nula by byla ještě dobrá, ale v posledních dnech teplota klesla tak, že by se nejen dala krájet, ale mohlo by díky ní klidně i sněžit. Pochopitelně nesněží, krajina zůstává zmrzle ponurá a plná deště a bahna, protože i tak dokáže počasí být v našem kraji škodolibé.
Odkládám denní tisk, a jelikož se mi zrovna nechce vyplňovat tabulky, plynule se přesouvám do firemní kuchyně. Otevírám kredenc a probírám nabídku firemních čajů. Heřmánek, zelený, černý, ovocný, na uklidnění, hmm, nic z toho mě dnes nějak neláká. Nápoj nebeské víly, co to je? Písmo na krabičce je příliš malé, tak ho dávám pro jistotu stranou. Menopauza s jetelem, dočítám se na další krabičce podezřele vypadajícího čaje, hmm, to asi taky ne. Ačkoli emocionální rovnováhu bych do života uvítal, jak slibují na obalu, ale nakonec se s povzdechem nad příliš velkým a zároveň příliš malým výběrem sušených listů a pupenů rozhoduji pro kávu.
Přesouvám tedy své korporátní tělo ke korporátnímu zařízení na výrobu rozličných stimulantů a zadám mu pokyn k výrobě korporátní kávy s našlehanou hovězí tekutinou. S hotovým výrobkem se posadím k jednomu z prázdných stolů v korporátní kuchyňce a ledabyle pozoruji okolí.
Kolegyně s velkými přednostmi sedící u vedlejšího stolu vypráví o své babičce, která nedávno oslavila osmdesátiny. Před léty jí umřel manžel a ona letos naznala, že je čas si znovu najít partnera a začít žít. Nevěděla moc jak na to, ale z dob svého mládí byla zvyklá chodit tančit do jednoho podniku, který už tam sice není, ale je tam místo něj jiný, kde se dvakrát do měsíce scházejí i zralejší jedinci na tzv. retro večery. Tak tam babka chodí a regulérně balí chlapy. Nedávno se na nedělním obědě s rodinou svěřila, že ten její „kluk“ zase zemřel. A že se jí to letos stalo už podruhé.
Říkám si, že v tomhle věku už její partnery bude smrt provázet docela často, zvlášť když se muži dožívají výrazně nižšího věku než ženy. Ale každopádně v osmdesáti takhle pařit, má mou poklonu.
Z poslechu cizí konverzace mě vytrhává moje nadřízená, která se mezitím vloudila do kuchyňky a zamířila si to ke mně.
„Jak dopadlo to školení?“ ptá se. „Jaké školení?“ přemýšlím, které má na mysli, protože v korporátech probíhá skoro každý měsíc nějaké nezáživné školení, ze kterého je mým cílem se vždy nějakým způsobem ulít, ale zároveň získat toliko potřebný certifikát. „No přece to školení minulý týden, jak jsem ti 14 dnů zpátky zadala, abys k němu vypracoval materiály a vyškolil oddělení v pátém patře na program, který v práci používáme.“ dodává popuzeně.
Málem mi zaskočil aktuální doušek kávy – já na tuhle šaškárnu úplně zapomněl! Vypracoval jsem k tomu sice veškeré materiály – osnovu, prezentaci, ilustrační snímky, krátký videokurz – ale nějak jsem si pozapomněl poznačit datum konání, takže jsem nikomu nic neodprezentoval ani neodškolil. Mrzuté.
„Jo tohle, to bylo v pohodě!“ nenechávám se nakonec zaskočit. Vědom si své neschopnosti vyrovnávat se s káravými emocionálními reakcemi žen, raději bezostyšně lžu. „Všichni byli spokojeni. Prý je mě v našem oddělení škoda a doufali, že za skvělé školení dostanu prémie.“ rozvíjím své nepravdivé tvrzení. Když už jednou člověk lže, měl by koukat, aby lhal pořádně, rozhoduji se pro strategii korporátního desperáta.
Nadřízená spokojeně odchází a já si v klidu dopíjím šálek své horké tekutiny. Neboť i takový jsem někdy já – klidný.
