Na chodbě potkávám našeho zahraničního kolegu Cornelia. I když „zahraničního“ vlastně není zcela přesné. Žije tady už nějakou dobu, vzal si Češku a mají spolu dokonce českoamerické děti. Česky příliš nemluví, byť se něco málo naučil. V naší společnosti to není problém, neboť je zde předpokladem znalost angličtiny, a existence mimo firmu mu zajišťuje výraz „toto“, kterým si společně s gestem ukázání na danou věc kdykoli a kdekoli objedná nebo nakoupí, co potřebuje. Takřka geniálně jednoduchý přístup.
Když jsme se seznamovali, pochválil jsem mu jeho jméno, které mi připadalo na české poměry jednoznačně raritní, potažmo možná i na ty americké.
Kvitoval mou chválu nepříliš nadšeně s tím, že by preferoval jméno tradičnějšího rázu, zvlášť v období dospívání, ale zase to prý má i své výhody, jako třeba to, že nemusí mít strach z toho, že mu žena nasadí parohy. Ptal jsem se, jak to myslí. Vysvětlil mi, že kvůli etymologii jeho jména, které pochází nejspíše z latinského výrazu „cornu“, což znamená (pa)roh. Odtud paralela s parožím – že se tedy může už od narození považovat za paroháče a žena mu tudíž znovu parohy nasadit nemůže. Přišlo mi zajímavé, jak banální detaily mohou někoho uklidnit před potenciálními událostmi jejich života.
Na svou ženu, kterou vždy prezentuje jako vysoce přitažlivou, neustále sexy a v posteli nekonečnou, je velice hrdý. Měl jsem tu čest ji poznat. Na můj vkus vypadá tak nějak… normálně; prostě atraktivní Češka, ale pro něj, jako pro Američana z Tennessee, jsou její slovanské rysy ztělesnění bohyně krásy. Přemýšlím, zda bych to měl podobně, kdybych se přestěhoval do Ameriky, ale počítám, že spíš nikoli.
Kdysi jsem se ho ptal, jak se do naší firmy vůbec dostal. Popsal mi to následujícím způsobem:
Prý šlo o strašně zvláštní a příjemný pohovor. Nabídku práce dostal od známého. Zavolal na telefonní číslo, kde se během krátké chvíle domluvili, že přesně někoho jako je on hledají, a ještě během dne mu zařídili letenku z jeho domoviny. Když dorazil na místo určení, člověk, který s ním měl dělat pohovor, se omluvil, že nemá zrovna čas, protože dokončuje školení, ale nechť se posadí a počká.
Za třicet minut dotyčný přišel, krátce si popovídali, načež se Cornelia zeptal, jestli má hlad. Po kladné odpovědi se odporoučeli do nedalekého luxusního bistra, kde pohovor pokračoval ve velmi neformálním duchu, kdy odpovídal především na velmi obecné dotazy ohledně oboru, ve kterém pracuje, zatímco u toho popíjeli v takřka přátelské atmosféře pivo a v mezičase diskutovali o sportu.
Po jídle se vrátili zpět do kanceláře, kde si ho převzalo personální oddělení, aby ho informovalo o všech možných benefitech, které v práci obdrží, a zároveň tím oficiálně dostal konkrétní nabídku platu a předpokládaných bonusů.
Tahle část příběhu mi přišla malinko zvláštní, protože náborový proces u nás je poněkud odlišný a Cornelius nepracuje na nějak extra vysoké pozici, aby s ním jednali jinak. Ale nechtěl jsem zpochybňovat jeho příběh, tak jsem se jen zeptal, co bylo dál.
„Všehovšudy moc krásný pohovor,“ dodává Cornelius. „A co bylo dál? Celý zbytek dne jsem se potloukal po pamětihodnostech Madridu.“
„Počkej, jak jako Madridu, já se tě ptal na to, jak ses dostal do práce tady k nám!“ pravím zmateně.
„Vydrž. Ráno jsem se vrátil domů a sdělil jsem vše ženě, ale ta řekla, že se chce přestěhovat k mamince zpět do domoviny, pročež jsem se o měsíc později ocitl tady v této vaší české kotlině.“ vysvětluje a v jeho očích je vidět určitý nádech smutku.
Ženy a jejich matky – hybatelky chodu celého světa. Nebo aspoň jeho části. A nenaděláme nic!
