„Co se děje?“ táži se po příchodu do práce kolegy, který stojí před kanceláří u zavřených dveří a tváří se netrpělivě. „Ále, potřebuju něco dodělat a Heřman zase chytl záchvat a řve tam do telefonu na svoji ženu jak smyslů zbavenej.“
„Kvůli čemu?“ jsem zvědavý. „Ona, jak je tak trochu ezo, tak kdesi koupila jakýsi jantarový zbavovač elektrosmogu za 50 tisíc. Jelikož mají společný účet, přišlo Heřmanovi do e-mailu oznámení o stržení částky z účtu, tak chytl amok a hned jí volal. Teď si to s ní už deset minut vyříkává po svém.“
Ta by si určitě rozuměla s jednou naší kolegyní, která chodí neustále ke kartářkám, věštkyním, chová doma celou paletu magického kamení a pravidelně kupuje všemožné amulety, talismany, svíčky či siderická kyvadla, která často nápadně připomínají exotické erotické pomůcky.
Chvíli vedeme polemiku o možnostech likvidace elektrosmogu, o společných účtech a zároveň o tom, zda by ho nevyšlo levněji, kdyby se raději rozvedl. Ale jak se říká, v nemoci i ve zdraví – ostatně jako většina věcí v životě, ani manželství není pouze příjemná procházka rajskou zahradkou bez stinných míst.
Nakonec se shodneme, že pokud spolu vydrží až do seniorního věku, bude to s ní mít těžké, protože je velice pravděpodobné, že se stane cílem spousty obchodníků s teplou vodou, parními čističi a vysavači na okna, případně se nechá zlákat na předváděcí akce, kde jí obchodník strčí do ruky šišku salámu a společně s příslibem sady nerezových hrnců zdarma ji natlačí do autobusu mezi její vrstevníky a odveze někam daleko do bizarního kulturního střediska, ve kterém ji bude tepat tak dlouho, než všem svým vnoučatům i příbuzným do druhého kolene zakoupí zaručeně pravá beránčí rouna.
Nakonec rezignovaně pokrčím rameny a s kolegou se rozloučím. Při odchodu ještě slyším, jak se zpoza dveří ozývá „Jaká zludřená harmonizace vody do psích umolousaných kedluben?!“ Opět platí, že některé použité výrazy jsem musel, chtě nechtě, nahradit jinými slovy brukvovitého či archaičtějšího charakteru.
Přesouvám se do kuchyňky, neboť právě zde obvykle začíná moje každodenní pracovní pouť. Nikdo tady není, tak postavím vodu na čaj a jdu hledat denní tisk, abych sobě dopřál nejnovějších zajímavostí. Bezplatná nabídka denních periodik patří k drobným výhodám práce v korporátních společnostech, jako je ta naše.
Než se stihnu ponořit do víru nejnovějších včerejších a dnes časně ráno vytištěných událostí, vchází do kuchyňky od ucha k uchu rozesmátý Igor a praví: „Hej, cype, viděls co je na hajzlech?“
„Ne?“ dím pravdivě a začínám se bát pokračování.
„Je tam velka cedula, ne, že jako pravy pisoar je ucpany a nema se použivat. A někdo pod to dopsal, že už je ucpany i levy, haha,“ kření se jak smyslů zbavený a dodává „a pod tim se neska objevilo, že aj zachod je ucpany. Tak sem tam dopsal, že už aj umyvadla sou v bedle. Dobrý, ni?“
Místo výrazu bedla použil pochopitelně peprnější rétoriku severovýchodnějšího charakteru. „Fantastické,“ kvituji jeho snahu o zprostředkování exkurze večerní uklízecí četě do světa humoru výpočetně technického střediska, pod které Igor spadá.
Naštěstí nechce konverzaci rozvíjet dále a odchází. Ve dveřích se míjí s mírně zrzavou kolegyní, která mi po nástupu nepřišla dlouho atraktivní, ale po přibližně osmi měsících jsem si zvykl a zhruba po ruce už mě začala docela přitahovat. Až takhle jednoduše ten lidský organismus funguje, zvlášť v korporátech. Nebo možná jen ten mužský, nevím. Zkoumavě si ji prohlížím a zkouším si představovat, jaké by to asi bylo.
Otevírá ledničku, bere si jogurt a se slovy „musím si do jogurtu dát ořechy“ odchází zase pryč. Předstírám, že to bylo normální a dávám se raději do čtení zpravodajství ze světa. Cena ropy raketově roste a americké letecké společnosti prý letos utratí za letecký benzín o 9 miliard víc než před rokem. To je pěkné číslo. Byť špatně představitelné. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednoho učitele, který nám na škole tuhle problematiku obřích rozdílů zkoušel demonstrovat na čase – 1 milion sekund je nějakých 11 dnů, zatímco 1 miliarda sekund už je přibližně 31 let. Zda to podobně vnímají i miliardáři či lidé manipulující s miliardami, netuším.
Každopádně pro mě je 9 miliard peněz nepředstavitelná částka. To bude určitě tou válkou v Iráku, říkám si, ale následně se dočítám, že za to prý může Kateřina, respektive hurikán Katrina. Za vším hledej ženu, chtělo by se mi sexisticky dodat, ale nakonec to nedodávám, protože i takový jsem někdy já. Nedodávající.
Když přejíždím očima články, kde Pákistánem zmítá zemětřesení a ve Francii se v ulicích bouří veřejnost, zazvoní mi telefon a já si uvědomím, že bych se měl taky věnovat nějaké práci, nebo se aspoň před obědem přihlásit na firemní komunikátor, aby si ostatní nemysleli, že nejsem přítomen. Odkládám tiskovinu a s pocitem dobře zahájeného dne odcházím do kanceláře usádlit se do pohodlného křesla a předstírat smířenost se svým osudem.
