Podzimní dny vždy ubíhají nějak rychleji, ale taky to může být tou spoustou práce, která se na mě valí ze všech stran a pomalu ji ani nestíhám odpálkovávat pryč, tedy v korporátní terminologii bychom řekli „delegovat“ na jiné lidi, kteří ji stejně neudělají a vrátí mi ji manipulativně zpět, takže ji nakonec musím zařadit do své vlastní fronty úkolů a tvrdit zadavateli, že ji nepochybně co nejdříve udělám, abych ji o něco později znovu zadal jiným lidem a cyklus se mohl opakovat. Nádhera.
V rámci prokrastinace zkoumám opět nevyžádanou poštu, zda se neozval zpět Ping, případně ten oddíl, který mi nabízel podbřiškové posilovací tabletky, ale zatím ani jeden z nich. Asi časový posun. Zaujala mě tam ale jiná zpráva od nějaké Jelizavety, která mi píše srdceryvný dopis o tom, že žije až v dálněvýchodním ruském Chabarovském kraji a v nadcházející zimě čelí hrozbě smrti mrazem, jelikož se jí porouchaly kamna a potřebuje 500 dolarů na pořízení nových a zda bych jí je neposlal.
Přijde mi to zvláštní, že by lidé v Rusku měli doma zimu. Z výuky na základní škole si velice živě pamatuji, že v Rusku se hovoří skoro třemi stovkami jazyků a dialektů, mají tam jezero s jaderným odpadem, jehož radioaktivita vás usmrtí během 60 minut a rovněž se můžou pochlubit nejvyšší sochou želvy sahající až do výšky 85 metrů. Nebo možná ženy, určitě jedno z toho, to jsem si jist.
Kromě toho se ale na území Ruska nachází nejvíce zemního plynu na světě a drtivou většinu ho navíc vyvážejí, takže bych předpokládal, že zbytek rozdají lidem v zemi, aby si mohli doma udělat teplo a k tomu přeci Jelizaveta kamna nepotřebuje.
Proto jí v tomto duchu i odpovídám, že 500 dolarů nemám, protože mě v osmdesátých letech nechtěli vzít mezi veksláky, ale že tam určitě mají zemní plyn, ať se zeptá na svém oblastním OPBH, tedy okresním či obvodním podniku bytového hospodářství, kde jí nepochybně rádi poradí a pomohou jí zapsat se do pořadníku na plynový kotel.
S pocitem dobře vykonané práce činím exekutivní rozhodnutí o zahájení přestávky a vydávám se bloumat chodbami našeho krásného korporátního zřízení. Ujdu sotva pár metrů a spatřím Letitého kolegu, kterak lelkuje s hrnkem dynamického čaje, jak přezdívá svým speciálním odpoledním iontovým nápojům s obsahem intoxikačních látek větším než malým.
Opírá se o zeď a ležérně praví: „Chceš půl dne volna?“ a než stihnu jakkoli zareagovat, bere mé dvouvteřinové zaváhání jako souhlas a mačká tlačítko požárního alarmu na stěně. Za zvuku překvapivě docela tichého alarmu lakonicky dodává: „Tak, a můžeme na pivo“.
Poněkud vyveden z míry si v kanceláři společně s Letitým kolegou vyzvedáváme osobní propriety a zvolna se společně s dalšími korporátními souputníky přesouváme k únikovému schodišti, kde už je k mému překvapení v pozoru nastoupený Heřman zvaný Pedro a s únikovým plánem v ruce se tváří velice důležitě.
„Budova je v režimu únikového plánu!“ hlásí příchozím a brání jim ve vstupu do výtahu, neboť tento není podle Heřmana a rovněž dle požárních směrnic během požáru považován za únikový prostředek. „Ty snad někde vidíš požár, debile? Uhni!“ odstrkuje ho skupina výpočetních techniků v čele s Igorem a nastupují do výtahu. Heřman zkouší protestovat, ale proti přesile nemá šanci, a tak odhání alespoň další skupinky lidí, kterým raději tvrdí, že výtah je poškozen ohněm, a pokud do něj vstoupí, umřou strašlivou smrtí.
S letitým kolegou se na sebe jen spiklenecky podíváme a jdeme raději po schodech, než abychom zabředávali do naprosto zbytečného konfliktu, jehož význam by Heřman stejně nepochopil a nebylo by v něm tudíž žádného vítěze, pouze poražených.
Chvíli venku pozorujeme netečnou budovu a pak se spolu s dalšími kolegy přesouváme do přilehlého restauračního zařízení, kde si poručíme intoxikační nápoje, krajíce chlebu nedlouho máčené v horkém tuku, který dosáhl teploty přinejmenším 150 stupňů pana Celsia, a dekorované rozličnými směsmi náhodných potravinových defektů, během jejichž konzumace zabředáváme do nekonečných diskuzí.
Debata se nejčastěji stáčí k Vendelínově nejnovější kriminální eskapádě, které někteří kolegové vůbec nevěří, což se jim ani po Vendelínově potvrzení jeho činu vůbec nedivím. Zbytek osazenstva zase spekuluje nad požárním alarmem a zda v budově skutečně hoří, nebo šlo o cvičný poplach.
V dálce sice slyšíme houkat vozidlo určené ke zbavování budov exotermických reakcí, ale uklidňujeme se vzájemně slovy, že ti určitě jedou někam jinam a naše budova včetně rozpracované nekonečné práce nám zůstane zachována.
Na malou chvíli dokonce zapomínám, že tlačítko k získání volna a povolání hasicích vozidel zmáčknul právě letitý kolega. Bizarní. Přemýšlím, kolikrát už to asi za ta dlouhá léta, co ve firmě je, udělal. Raději se ho neptám, protože mám strach, že by mi řekl pravdu a já bych ji neunesl. Občas nad ním totiž uvažuji a přemýšlím, zda dopadnu podobně; tedy zda se na stará kolena budu v absolutně rezignovaném stavu vyskytovat stále v tom podivně umělohmotném bizarním prostředí plném přetvářky, malosti, snah o podrazy a nejkoncentrovanějších pokusů o ulití se z čehokoli, co byť jen vzdáleně připomíná práci, a to jakýmkoli způsobem, dnešní pokus nevyjímaje.
Úvahy nad tématy nakonec společně s dalšími účastníky našeho korporátního cirkusu utápím v intoxikačních nápojích a domů přicházím až hojně po půlnoci. Těžká je práce v korporátu a rozhodně nikoli pro každého. Ještě, že je zítra víkend.
