Dnešní den se, jako v podstatě většina podzimních dnů, neuvěřitelně vleče, vyrážím se proto podívat do jiných kanceláří, abych stereotyp trochu rozředil a přišel na jiné myšlenky.
Bloumám chodbami naší plastikové budovy a skoro nikde nikdo není; všichni někde schůzují nebo courají po nákupech, odhaduji. Hledám samozřejmě jako správný sexista především dámské osazenstvo, se kterým bych mohl zabřednout v bohulibé konverzace, ale není mi přáno. Vcházím tedy do kuchyňky předstírat zájem o čaj, nebo jiný druh tekutiny.
Zatímco přemýšlím, zda mám ve skutečnosti žízeň a zkoumám nabídku erárních čajů, zaposlouchám se do debaty výpočetně-technických pracovníků.
Vášnivě diskutují na téma majonézy. Konkrétně jim vrtá hlavou, proč se neprodává v plechovce, když třeba rajčatová omáčka ano. Téma zaujme také našeho dočasného německého kolegu Vendelína, který zrovna tráví v kuchyňce čas s hlavou zabořenou v lednici, kde nejspíše rozjímá nad dnešními občerstvovacími možnostmi před obědem. Na chvíli ji z lednice vytáhne, zamyslí se a přispívá do diskuze lakonickými slovy: „Majonéza v plechovce? To ne, to by nebylo do mikrovlnky!“
To mě zaujalo, protože za vším vidím příběh, tak se ptám: „Jak to myslíš, do mikrovlnky, Vendelíne? Ty si ohříváš majonézu v mikrovlnce?“ koušu se do rtu a říkám si, že to třeba vzhledem ke své nedokonalé češtině jen mylně pochopil nebo špatně vysvětlil. Vendelín se napřímil, v náručí si pečlivě urovnal jogurt, banán, čokoládovou pomazánku, plechovku limonády a máslo, a zamyšleně odpověděl „někdy“ a odkráčel pryč.
Zůstal jsem chvíli konsternován představou, že někdo dokáže jíst teplou majonézu. Možná to myslel jako součást nějakého složitějšího pokrmu, uvažuju. Ale stejně, je to přinejmenším zvláštní. Všeobecně si nejsem moc jist, jak se tenhle člověk může doma stravovat, aniž by poté nemusel navštívit pohotovost a nechat si implantovat nějaký druh endovaskulární protézy, protože když se takhle stravuje v práci, doma to nebude o moc lepší. Ale dost to vysvětluje jeho přinejlepším blížící se morbidní obezitu.
Což vlastně chápu. Hubnout je těžké, stravovat se zdravě ještě těžší; zvlášť, má-li člověk špatné návyky. Sám jím rád, ale zatím se držím jen na hranici prvního stupně tradiční obezity. To je ta lepší obezita, kdy můžu tvrdit, že ji přece má kde kdo, a třeba takový Arnold Schwarzenegger ji měl většinu života. On sice kvůli svalům, ale já si můžu vymyslet nějakou alternativní historku, proč tomu tak je. Třeba bych mohl tvrdit, že mám příliš těžké kosti, protože jsem si do nich nechal uložit veškeré zlato, které jsem po smrti dědečka našel společně s podezřelými přilbami s blesky ve sklepě, přestože si nikdo z rodiny nebyl vědom, že by dědeček pracoval jako elektrikář. Hmm.
Z úvah nad morbidní obezitou a zlatem sycenými nejtvrdšími pojivovými tkáněmi organismu mě vytrhává hlučná rozprava kolegy původem ze severu, Igora. Igor vypráví o Bobovi z jeho oddělení. Bob prý přišel s nápadem, jak dát někomu facku, aniž by to vypadalo, že mu dal facku. Prý stačí někde chytit vosu, přilepit si ji na dlaň a pak libovolně fackovat ostatní. Do jisté míry nepochybně revoluční myšlenka, ačkoli si nejsem jist, zda by realizace byla ve všech případech tak snadná.
Igor je, minimálně z pohledu terapeutického, nepochybně zajímavá postava. Jsem si jist, že by na něm student psychologie mohl udělat přinejmenším bakalářskou práci. Na rozdíl od poštovní schránky na rohu ulice Igor nekvete modře, lidé si ho příliš neváží, ani se mu nesvěřují, ale není rozhodně jen tak nějaká lecjaká… entita.
Igor měří výrazně přes dva metry, je neuvěřitelně vychrtlý, až to působí poněkud nezdravě, a mezi jeho vlastnosti, kterých si hned všimnete, patří srostlé obočí. Hraje rugby, kterému neřekne jinak než „ručby“, a o víkendech se rád pere. Díky oběma aktivitám bývá často barevný nejen okolo očí.
Jednou jsme cestou z oběda zabloudili společně s Igorem a dvěma dalšími kolegy do knihkupectví. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby si Igor v jednu chvíli nepřivlastnil jednu z knih tak, že si ji ledabyle vhodil do igelitky. Aby toho nebylo málo, měl tolik drzosti, že ihned poté vyrazil k pokladní a zcela bezelstně s výrazem filmového psychopata se jí podíval do očí a zeptal se, zda nemají něco od Roberta Ludlama. Neměli, ale nedivil bych se, kdyby v kladném případě vyrazil ke stojanu s knihou, zakřičel „není támhle tuleň?“ a zatímco by personál knihkupectví hledal domnělého ploutvonožce v okolí prodejny, knihu by neotřele zcizil obdobným způsobem. Přiznám se, že jsem už viděl, ačkoli hlavně na internetu, ledasjakou prasárnu, ale navzdory tomu mě tohle jeho jednání docela šokovalo a do určité míry rovněž vykolejilo.
Když jsme šli zpět do kanceláře, opatrně jsem se ho zeptal, jestli tu knihu hodlá vrátit a proč si ji vlastně bral. „Tož, víš jak…“ Nevěděl jsem a dodnes nevím, protože dále se o tématu už bavit nechtěl. V podstatě předstíral, jako by se nic nestalo a pokaždé stočil konverzaci jinam.
Vrtalo mi to hlavou, a když jsem později náhodou poznal jednoho z jeho spolužáků, který ho dobře znal, trochu jsem ho vyzpovídal ve snaze Igorovo jednání nějak pochopit.
Spolužák vyprávěl, že Igor je kleptoman tělem i duší už od základní školy. Ve svém malém rodném městě na severu Moravy má do dnešních dnů zákaz vstupu do minimálně pěti různých maloobchodních prodejen, kde už měli po krk jeho drobných krádeží, které nikdo nechtěl vyšetřovat kvůli jejich marginální výši.
Rovněž jsem se mimo jiné dozvěděl, že mu rodiče museli nechat hormonálně zastavit růst někde okolo 215 centimetrů a doteď si prý nějaké hormonální léčivo píchá, údajně proto, aby dál nerostl.
To by možná vysvětlovalo část jeho chování, jako třeba sadomasochistické nálady, ale už méně onu kleptomanii. Možná je to jen touha po či dokonce potřeba adrenalinu. Nevím. Moudrý jsem z toho nebyl, nicméně od té doby si peněženku v práci raději vždy schovávám do šuplíku.
