Probouzím se do zataženého dne. Kalendář ukazuje čtvrtek, teplota s každým dnem klesá níž a níž a počasí je stále sychravější. Sychravý podzim v této zemi by mohl být úspěšnou reklamou na depresi, pokud by se našel blázen, který by něco takového potřeboval propagovat.
Původně jsem měl v plánu si zajít opět zacvičit a pokusit se potřísnit mým verbálním charismatem nějaké potenciální dámské oběti, popřípadě tam prostě jen tak šlapkami kol dokola kroužit a prodlužovat tím životnost mé kardiovaskulární soustavy o dvě nebo tři dlouhé minuty, avšak pravděpodobně vlivem nedávných vyčerpávajících anabází s vozidlem u nákupního střediska a síťovými infiltracemi v práci jsem se už od rána necítil zcela ve své kůži.
Hbitě jsem proto nadřízené napsal, že se necítím zcela ve své kůži a beru si proto takzvaný „sick day“ neboli volným překladem nemocný den, adekvátnějším překladem pak zdravotní volno a řečí účetní den placené nemocenské, v tomto případě však placené plně, jako bych byl v práci.
V korporátech běžný benefitní jev, kdy cílem zaměstnavatele je, abyste v práci svou chorobou, ať už existující či smyšlenou, nenakazili ostatní. Vedlejším efektem je bohužel pocit některých nadřízených, že vlivem tohoto „benefitu“ byste navzdory nemoci měli pracovat z domu, nebo se o to alespoň snažit.
Naštěstí to takhle nefunguje všude a povětšinou si skutečně můžete den či dny placené nemocenské užít podle svých představ. Ono nemusí jít ani o chorobu fyzického charakteru, bohužel psychické onemocnění je u nás stále buď stigmatizováno, nebo častěji bagatelizováno. Když si zlomím nohu a vyrazím do nemocnice, kde mě potká můj nadřízený, nenapadne ho zpochybňovat důvod hospitalizace. Pokud však upadnu do deprese a rozhodnu se ji zmírnit či vyléčit procházkou v parku, nebo návštěvou saunového světa, nebude mít podobné setkání s nadřízeným stejný efekt, jednoduše proto, že deprese nebo většina jiných psychických nemocí se navenek neprojevuje stejně, jako běžné fyzické neduhy.
V každém případě je lepší dbát obezřetnosti a nevyrazit v době tohoto volna třeba na tenis do stejného klubu, kam chodí rovněž váš generální ředitel, protože by se mohlo stát, že vás tam zahlédne, vzpomene si, že jste ráno chyběli na veledůležité poradě, a začne se pídit po důvodech vaší absence. Naštěstí pro vás tam bude zrovna se svou novou milenkou a vám se z prekérní situace podaří vybruslit jen díky tomu, že si vzpomenete na křestní jméno jeho manželky, kterou mu namísto odpovědi taktně připomenete slovy „Jak se má Milada?“ a svou dikci doplníte důrazným pohledem na jeho milenku. Pan ředitel se najednou přestane ptát a všechno je zase v pořádku.
Což se mně samozřejmě stát nemůže, protože ze zásady nehraji hry, jejichž název v sobě obsahuje 80 procent písmen ze samčího kopulačního orgánu, ale zrovna výše uvedený případ se stal jednomu blíže nejmenovanému kolegovi, nebo se tím alespoň tuhle chlubil ve firemní sauně, zatímco všem přítomným zcela bez ostychu ukazoval ze zmíněného orgánu plných sto procent. Ale jak zní staré finské pořekadlo, kdo nechce psa bít, popřípadě ve stísněných prostorách inhalovat aroma cizích rozkroků, nesmí vkročit do veřejné sauny. Tak prosté to je.
Během lelkování uvažuji nad tím, že by korporátní „sick daye“ měl hradit stát, a ne lidi s krátkou nemocí tlačit do čerpání dovolených nebo jim během tradiční nemocenské strhávat peníze za to, že stonají, případně za to, že se předešlý den opili tak, že následující den nezvládají bez cizí pomoci ani ležet na zemi. Do tohoto stavu je totiž stejně dohnala jen práce a stres způsobený nezbytností vydělávat peníze na daně a cenově obří nemovitosti, takže ve skutečnosti jsou to spojené nádoby.
A vůbec celý ten princip pětidenního pracovního týdne je šílený. Jen dva dny v týdnu mít na to, aby se člověk rekuperoval z pěti otravných dnů strávených prací. Když si podle dožití svých předků spočítáte, kolik let vám přibližně ještě zbývá a pak si k tomu vyčíslíte, kolik dnů z celkového života propracujete, kolik strávíte spaním, jídlem a dalšími nezbytnými činnostmi, nevychází zůstatkový počet dnů určený na ostatní aktivity moc příjemně. Třeba takový čtyřdenní pracovní týden by byl rozhodně praktičtější, ačkoli pořád ani zdaleka férový.
Do jisté míry stávající systém práce hraničí s otroctvím, akorát si to neuvědomujeme, protože do práce chodí drtivá většina společnosti a považuje to za normu. Obávám se, že ke kratšímu pracovnímu týdnu se jen tak nedopracujeme, a to nejen z tohoto důvodu, ale třeba taky proto, že v naší zemi ještě donedávna frčely pracovní soboty a spousta lidí si stále myslí, že normální je vstávat ve čtyři a v jednu se octnout v hospodě.
Chystám se, že si na chvíli zdřímnu, když tu mi pípne zpráva SMS od kamarádky Karly, bývalé spolužačky, která mě spoluprovázela základní školní docházkou. Milá holka na verbální styk. Delší dobu jsme se neviděli a nově se vyskytuje ve stejném městě jako já. Ptá se, zda bych měl čas se sejít v sobotu na kávu. Odepisuji, že kdykoli, rád. Domlouváme se na pátou hodinu.
K večeru mé pocity ohledně nemoci nejsou lepší a píši proto nadřízené krátkou zprávu, že si beru sick day ještě i zítra a do práce dorazím nejspíše až v pondělí, kdy už mi bude nepochybně daleko lépe.
