Štítek: patreon

„Jak ti dopadlo slepé rande, dobry, jo?“ mrká na mě Cornelius, jakmile mě hned ráno spatří u výtahů. Vyprávím mu zkrácenou verzi mé seznamovací anabáze s tím, že to příliš pozitivně neskončilo. „Another one crazy in the coconut, ej? Neboj, najdeš!“ praví povzbudivě a odchází někam schůzovat. Anglickou částí svého sdělení Cornelius naznačuje, že duševní zdraví v lebečních útrobách diskutované ženy není z nejlepších. Doufejme, že tomu tak není, a že pouze neměla svůj den.

V kanceláři panuje menší pozdvižení, neboť nový šéf vývoje, který má ve zvyku komunikovat už od pěti od rána a totéž očekává i od ostatních, nově přišel s tím, že chce, abychom si vedli docházku a evidovali, co přesně jsme daný den dělali. Chvíli nad tím debatujeme, a nakonec dospíváme k závěru, že nemá smysl se tomu bránit, neboť všichni známe tyhle typy mikromanažerů, co si rochní ve svodkách a výpisech namísto výsledků a debata s nimi má povětšinou spíše ezoterický než faktický charakter.

(…)

Konečně jsem se dostal k tomu přečíst si zprávu od Jelizavety, která po mě nedávno loudila kamna, nejprve za pět set amerických dolarů, posléze couvla, že by jí stačily jen dvě stovky, a já jí jako poslední zprávu psal, že jí teda kamna pošlu, ať mi napíše adresu.

(…)

Na mobil mi přichází zpráva, ve které mi píše Karla, že by se odpoledne chtěla sejít. Ve stejnou chvíli vchází do kanceláře asistentka nového vedoucího vývoje, která je ve firmě velice krátce, a míří rovnou ke mně. Spiklenecky mi šeptá, že by se mnou potřebovala mluvit. Zvednu překvapeně oči, ale přitakávám, že za ní za chvilku přijdu. Dodává, že se chce sejít u zadních nákladních výtahů. Zajímavé. Začínám být daleko víc zvědavý než nadržený, a to u mě nebývá příliš časté.

(…)

Jestli jste zvědaví, jak si členové kanceláře poradili s novým nařízením, co hlavní protagonista zřel v britském muzeu, jak se vyvíjí dopisování s Jelizavetou, co ošemetného potřebovala ventilovat asistentka šéfa vývoje, a s jakou jobovkou přišla na sraz Karla, neváhejte navštívit Patreon, kde najdete plné znění kapitoly, jakož i spousty dalších, dosud nezveřejněných.

Stačí vám k tomu jedno euro! Klikněte sem a dopřejte si navíc v rámci aktuální časově omezené akce tištěnou knihu zdarma! (platí pro roční předplatná)

„Veselý štědrý den všem!“ vítá nás po vstupu do kanceláře Introvertní kolega z vývojové části našeho kamrlíku, zatímco se za okny zatahuje obloha a bude nejspíše pršet. Jelikož nikdo nepadá smíchem k zemi, začne nám vysvětlovat, že převodem číslovky, která odpovídá dnešnímu dni, z osmičkové do desítkové soustavy získáme číslo 24 a v angličtině se osmičková soustava označuje jako OCT a desítková jako DEC, což jsou rovněž zkratky pro odpovídající měsíce, takže převod soustav a měsíců funguje perfektně a je to děsně legrační.

Hrdě se na nás dívá do té doby, než mu Letitý kolega hodí pod nohy jeho humoru pomyslný klacek s tím, že ve většině anglicky mluvících zemí se Vánoce slaví 25. prosince, tak by to tam nefungovalo a u nás zase ty zkratky měsíců nedávají žádný smysl.

Introvertní kolega naštvaně odchází uvařit si kávu a mezitím se z rohu místnosti ozývá s úsměvem Bulharka Ljuba: „Áno, u nas taky 25 Vanoce!“ potěšená, že něčemu v naší konverzaci rozumí.

Není bez zajímavosti, že Introvertní kolega je ženatý a zplodil se svou introvertní ženou nalezenou na introvertní internetové seznamce introvertní dítě. Jednou ho vzal do práce, dal mu pastelky a nechal ho během pracovní doby sedět v rohu. Chlapec celou dobu jen kreslil a občas svému otci přinesl ukázat, co namaloval, ale jinak byl tichý, nikam neběhal, nepil nám z hrníčků na stole, neskákal po sofa, nedožadoval se hraní počítačových her, ani se neprojevoval jako jiné typické dětské návštěvy, kterými tady občas trpíme.

(…)

Cinká mi upomínka týkající se školení. Musím se odebrat do zasedací místnosti, kde mám sraz s naší novou juniorní kolegyní Ljubou, kterou mám za úkol vyškolit na práci s tabulkovým procesorem, jenž zde slouží jako základní stavební prvek veškeré naší práce.

Ljuba k nám přišla z Bulharska, česky umí velmi špatně, anglicky se teprve učí a o tabulkovém procesoru slyšela naposled ve škole. Zlí jazykové tvrdí, že ji naše nadřízená přijala jen kvůli jejím extra dlouhým nohám, které jí vedou přes stehna až pod zadek, na rozdíl od jiných žen, kde tomu tak nemusí být, avšak člověk nesmí věřit všemu a je třeba zůstat kritický i vůči pomluvám.

S těmito myšlenkami přicházím do zasedací místnosti, kde už Ljuba poctivě vyčkává a culí se jako sluníčko, jakmile mě spatří. „Ahój!“ zdraví mě s nadšením sobě vlastním, „Ljuba už tady!“. Přemýšlím, jak dlouho trvá, než člověku po nástupu do korporátu tento prvotní entuziasmus z těla vyprchá.

Pouštím se do vysvětlování základů práce, kterou by měla dělat. Tváří se celou dobu nadšeně. Zhruba v polovině se rozhodnu ji vyzkoušet, zda správně vnímá a ptám se na některé již vysvětlené aspekty, a zda jim rozumí.

(…)

Pokud vás zajímá, co se dělo při vyzvedávání Křišťana ze školní družiny, jakým fikaným způsobem uspává děti Heřman, popřípadě jaké drsné tajemství vyšlo najevo během školení bulharské kolegyně Ljuby, můžete si celou kapitolu přečíst za jedno euro na Patreonu, kde máte k dispozici rovněž další dosud veřejně nepublikované kapitoly z prvního dílu Deníku z korporátu. V rámci aktuální časově omezené akce navíc při ročním předplatném získáte tištěnou knihu zdarma!

(…)

„Protahuješ se?“ táže se. To musí být ve fitness centru podobně oblíbená otázka jako v restauračním byznysu „vaříte?“, popřípadě „máte tu záchody?“ Potlačuji svou prchlivou povahu a namísto spršky nerudných invektiv raději pouze pokývám hlavou, abych vyjádřil slušnost vůči bližním, přestože jen bližním ve fitnessově posilovacím okruhu.

(…)

„Jsem si v obchodě tady na rohu předevčírem koupil 4 velké čokoládové jogurty, protože mám rád čokoládu…“ pokračuje v monologu Eman opřený o parapet. „Já sem teď totiž chodím každý den, abych byl jako Arnie!“ ukazuje demonstrativně neduživý biceps. Opět pokývám hlavou, sám nevím, zda na souhlas, nebo jako obdiv jeho schopnosti zakoupit si mléčné výrobky.

„No a normálně ty první dva jsem musel vyhodit, protože v nich nebyla žádná čokoláda, chápeš to?“ rozčiluje svůj rachitický majestát Eman. „A dnes ráno jsem otevřel třetí a taky žádná čokoláda. Ten jsem zkusil sníst, ale půl kila bílého jogurtu je na mě moc, to se samotné nedá jíst! Tak si říkám, jak asi dopadne ten poslední, jestli bude taky bez čokolády…“

Nevím, co na to říct a jako ve většině případů, když mě konverzace lehce nudí, vkládám do ní automaticky určitou míru kreativity, protože i takový jsem někdy já – kreativní.

„Víš, to je známá věc!“ Začínám spřádat bizarní komplot.
„Co myslíš?“ zpozorní Eman.
„Čokoláda je ta nejdražší složka jogurtu a často ji kradou zaměstnanci,“ dodávám s vážnou tváří.
„Jako zaměstnanci v obchodě?“
„Ale kdepak v obchodě! Přímo ve fabrice na jogurty si zaměstnanci přeprogramujou linku tak, aby jim čokoládu stáčela do kbelíků bokem a pak si ji odnesou domů.“ rozvíjím zápletku. „Fakt, zrovna o tom byl článek v časopise sto plus jedna domácích zajímavostí“ dodávám na potvrzení mých slov další z mylných faktů.

Eman kroutí nevěřícně hlavou, ale vypadá, že by tomu nakonec zvládl uvěřit.

„Ještě je jedna možnost,“ zkouším to rozvinout do jiné roviny. „Je možné, že ty jogurty špatně skladuješ. Jak je máš uložené v lednici?“
„No, normálně, na stojato.“
„Víčkem nahoru nebo dolů?“
„No… Víčkem nahoru, stejně jako v krámě.“
„Tak to je špatně!“ dím přesvědčivě. „Ochucené jogurty musíš skladovat víčkem dolů, protože jen tak se uvnitř uvolní chemikálie, která se váže na laktózu a v jogurtu vytvoří čokoládu.“
„Jako fakt?“ kouká s otevřenou pusou Eman.
„Ne, ty troubo, ta čokoláda je normálně na dně a ty jsi zbytečně vyhodil tři jogurty!“ zakončuji podivnou diskuzi, odcházím posilovat břišní svalstvo a zanechávám Emana s otevřenými ústy zírat na svůj obraz v okně, za kterým už je dávno tma, podobně jako v jeho hlavně, akorát už delší dobu. Po zbytek cvičícího dne se mnou už nemluví a většinu doby se mračí. Ano, nadměrné posilování škodí nejen kloubům.

Vendelína zatkli! Nebo možná ve skutečnosti nezatkli, ale už od rána na celém patře šumí rozličné informace o tom, že měl nějaký styk s muži v uniformě. Pokud vypustíme možnost, že se rád účastní netradičních aktivit, které by zahrnovaly pouta a uniformovaně oděné muže, nezbývá než se domnívat, že ho skutečně zatkli. Otázkou zůstává, kvůli čemu?

Odůvodnění jeho zatčení se v rámci různých oddělení liší. Jedna skupina v čele s asistentkami a obchodním oddělením tvrdí, že ho sebrala imigrační policie, protože tady byl celou dobu nelegálně a jeho příběh o tom, že vyrostl jako součást kočovného cirkusu v Německu, by tomu trochu nahrávala.

Jako vševědoucí analytici jsme tuto variantu v rámci kolektivního vědomí našeho kancelářského kroužku vyhodnotili spíše jako nepravděpodobnou, jelikož jako země patříme už více než rok do Evropské unie, a tudíž je všude možný volný pohyb pracovníků bez jakýchkoli omezení. Přestože má Vendelín trochu mongolský přístup ke stravování a lehce sníženou sociální inteligenci, jeho němčina je nepřehlédnutelná a dle němčiny-znalé kolegyně zní velice rodile.

Druhé nejčastější tvrzení je, že způsobil dopravní nehodu, a proto ho zavřeli. Nakonec jsme se dobrali pravdy, která se však ukázala jako daleko divočejší, než bychom bývali byli schopni uhádnout.

Věc se nakonec měla tak, že…

„A to mi takhle volají pořád! No chápeš to?“ stěžuje si kolegyně z oddělení technické podpory pro koncové zákazníky, které za poslední léta dramaticky nabobtnalo a točí se tam neustále zaměstnanci, proto jej někteří pracovníci přezdívají callcentrák.

(…)

V každém případě s online seznamováním nemám nejlepší zkušenosti. Ze tří pokusů byly všechny tři neúspěšné. Jedna ze slečen měla opravdu netolerovatelný tik a v restauraci, kam jsem ji pozval, si objednala pouze přílohu. Když jí číšník slušně oznámil, že přílohy podávají pouze k hlavním jídlům, tak na něj vyjela, že co si to dovoluje, a ať to kouká v kuchyni zařídit, přičemž se jí tik ještě o něco zhoršil a mně se jeden málem objevil taky. Druhá…

(…)

Seznamování je všeobecně náročné a s narůstajícím věkem volí různí lidé různou taktiku, jak se ženám zalíbit. Máme tady ve třetím patře jednoho mírně alternativního kolegu, vývojáře. Je alternativní ve smyslu ezoterickém – typ „batika, chlupy, korále“. Mnoho lidí by ho označilo za podivína, a to nikoli nezbytně proto, že chodí většinu dní v nátělníku, kterým dává z bůhví jakého důvodu vyniknout svému rachitickému tělu, nebo proto, že má knír upravený na Clarka Gabla s podivnou mezerou přesně pod nosem navíc, ale zejména proto, jaký zvolil přístup k balení žen.

Pojal to celé jednoduše a rozhodl se…

(…)

Je časné dopoledne, sedím v kanceláři a přemýšlím nad včerejšími událostmi a co všechno ještě musím vyřídit. „Co je? Jsi nějaký skleslý, stalo se něco?“ ptá se do kanceláře vcházející letitý kolega, který se v naší firmě vyskytuje od nepaměti a nikdo ve skutečnosti přesně neví, jak dlouho. „Ále, někdo mi včera naboural auto a ujel,“ odpovídám neochotně, protože tato nemilá událost ve mně zanechala nepříliš pozitivní náladu; přesto mu stručně popisuji mou včerejší anabázi v čele s neexistujícím pachatelem a neochotou policejního sboru s tím cokoli dělat.

(…)

Do doby ukončení vyšetřování se zakazuje zaměstnancům přistupovat na internetovou síť mimo schválené weby. Jako by nestačilo, že už dnes firma používá striktní zabezpečení síťového provozu, které běžným uživatelům znemožňuje přístup nejen na stránky pro dospělé, ale i kupříkladu na stránky pojednávající o koňadrách nebo týkající se oblečení. Tuhle si jedna kolegyně stěžovala, že jí nejde zobrazit stránka jejího oblíbeného výrobce oděvů a byla z toho celá v rozpacích, protože zrovna měli velké slevy, kterých se nemohla zúčastnit. Na vině byla adresa produktu, která obsahovala slovo unisex. Až tak striktní to tady máme.

(…)

Povahu Heřmana zvaného Pedro dokresluje spousta jeho typických charakterových atributů. Například tuhle před Vánocemi poslal všem hromadný e-mail, který zněl: „Jestli je tady někdo, kdo letos tráví Vánoce o samotě, dejte mi vědět, potřebuju si půjčit nějaké židle.“ Zpráva měla poměrně velký ohlas, ale ne zcela ve smyslu, v jakém by si on sám přál.