Přijíždím do práce a pípám si evidenční kartu na vjezd. Je tady opět pondělí a s ním i všechny potřebné pondělní aktivity, mezi které patří také úvahy nad promrhaným či jinak nevyužitým víkendovým časem. Já ho v podstatě strávil tradičním způsobem; nedělal jsem nic, co by nedělali jiní lidé, nebo jsem si to alespoň myslel. Bez zajímavosti nezůstává akorát sobota, kdy jsem byl domluven na sraz s Karlou. Asi v osm ráno mě vzbudila SMS zpráva, ve které se Karla omlouvala a ptala se, zda bychom mohli sraz přesunout z páté hodiny na šestou. Odpověděl jsem, že beze všeho a šel jsem se dospat.
O blíže neurčenou chvíli později mi přišla další zpráva, kde Karla psala, že nakonec může už v těch pět, tak jestli se můžeme sejít už v pět. Trochu otráveně jsem odepsal, že můžeme a považoval jsem věc za uzavřenou. Bohužel nikoli Karla, která se o třicet minut později znovu ozvala s tím, že by se jí hodila spíš půl šestá. To už mi došla trpělivost a vytočil jsem její číslo. Nezvedala to.
Položil jsem tedy roztrpčeně telefon a šel jsem si uvařit snídani – míchaná vejce na másle s karamelizovanou cibulí a toast ze včerejšího chlébu. Po snídani mi Karla opět poslala zprávu, že telefon nemohla zvednout, protože je v práci a jestli bychom to mohli posunout na šestou, zda to platí. Začal jsem pochybovat nejprve o svém a následně spíše o jejím zdravém rozumu a zkusil jsem jí znovu volat. Opět telefon nezvedla, tak jsem odepsal, že vše platí, ale ať klidně napíše, až bude skutečně vědět, kdy bude mít čas.
Jestli hádáte, že jsme se nakonec nesešli, tak hádáte správně. Zhruba pět minut předtím, než jsem se osprchovaný a oblečený pro outdoorové eskapády chystal vyrazit, mi přišla od Karly zpráva, že to nestíhá a ať se nezlobím, že to musí zrušit. Naštvalo mě to, ale mávnul jsem nad tím rukou. Mám v životě dva kamarády, to musí bohatě stačit, kdo potřebuje do života ještě někoho, jako je Karla? Já ne.
Takový byl tedy víkend, jehož dění se odehrávalo, až na tuto podivnou vsuvku, spíše v komorním duchu.
Navzdory mé snaze si před víkendem udělat volno a uzdravit se, mě dnes už od časného dopoledne z blíže neurčených důvodů trápí bolest hlavy. Zkoušel jsem se bolesti zbavit dostatečnou hydratací a krátkou procházkou okolo budovy, ale nakonec nic z toho nepomohlo a musel jsem si stejně vzít prášek.
Ještě ani nestačil zabrat a do kanceláře se nám vkrádá asistentka místního ředitele, která si k nám, čert ví proč, občas chodí pro rozumy, případně si jen tak poklábosit.
Dnes nám nadšeně ukazuje gumovou drůbež se slovy, že dostala za úkol od nejvyššího, aby pro divizi vyrábějící software k ochraně sítě navrhla maskota, který zároveň pomůže spotřebitelům s prezentací našich produktů v reklamních materiálech.
Na první pohled mi prezentovaná věc připomíná takovou hračku ve tvaru kuřete, původně určenou asi pro psy, kterou když zmáčknete, tak z ní vzduch vychází pomaleji a díky různě tvarovaným vnitřnostem vydává více či méně ambivalentní zvuk. Trochu nevěřícně jsme na ni zírali, zda to myslí vážně, ale nikdo z nás nechtěl zpochybňovat její snahu o nalezení vhodného firemního maskota.
Ptám se, zda maskot vydává nějaký zvuk. Prý ne. Dodávám dotaz, zda tu věc zkoušela zmáčknout. Trochu popuzeně se na mě podívá a říká, že je to jenom náhražka na ukázku, a že skutečné dílo zadá vyrobit marketingové firmě. Přesto jí to nedá a mačká ho. Kuře vydává dle očekávání velice zvláštní zvuk připomínající něco mezi poškozeným klaksonem z osmdesátých let a týráním hluchoněmého východního Němce.
Všichni se snažíme tvářit neutrálně, ale smích máme na krajíčku.
Dělá, že jí to legrační vůbec nepřipadá a pokračuje ve výkladu. Prý nechá kuře přetřít do firemních barev a do ruky mu nalepí meč, který bude symbolizovat ochranu uživatelů před nepřáteli v síti. „Kuřata nemají ruce, ale křídla,“ utrousí nezúčastněně letitý kolega v rohu, aniž by se otočil od mlácení tučňáků na obrazovce.
Poznámka nechává asistentku ředitele chladnou a pokračuje v nadšeném vyprávění o novém maskotovi. Začínám se bát, že to myslí vážně.
„Já bych použil umělou dýni,“ ozývá se druhý z kolegů, patrně ovlivněn blížícím se anglosaským svátkem Halloween, který se u nás ve firmě slaví každý rok. „Dýni?“ praví nechápavě asistentka ředitele. „No jasně, si představ dýni jako maskota, to nikdo nemá, budeme jediní na světě!“ Chvíli se na sebe koukají a než stačí něco říct, zapojuje se do konverzace moje nadřízená: „Mně se líbí kachny. Nemohli bychom mít kachnu? Nebo kačera!!“
Asistentka ředitele rozhodí rukama a trochu otráveně říká: „Ale já jsem se nepřišla zeptat na to, co si o tom myslíte! Já jsem vybrala kuře, tak budeme mít bojové kuře. Vy budete mít za úkol vybrat maskotovi jméno. Své tipy zasílejte do konce měsíce, odměna bude tisíc dolarů,“ zakončuje nasupeně svou filipiku a odchází šířit drůbeží osvětu do dalších kanceláří.
Začínám pochybovat, že mi dnes na tu bolest hlavy bude stačit jen jeden prášek.
„Ty brďo, tisíc dolarů, to není zlé, za pojmenování blbýho ptáka,“ brblá si pod nosem jeden z kolegů. „Dal bych mu jméno Vincenc,“ dodává. Ostatní se přidávají do diskuze nad potenciálním názvem pro firemního opeřence, ale to už odbíjí půl jedenáctá a je čas se vydat vstříc obědovým dobrodružstvím.
Jako na povel se jednolitě zvedáme a odcházíme se do výtahu hádat o tom, kde se dnes nejlépe najíme. Cestou potkáváme tým z vedlejší kanceláře, který už obdržel kuřecí školení a sondujeme jejich názor. Pouze si poklepou na čelo a odcházejí se usadit do blízké hospody, odkud pravidelně celé odpoledne pracovně „ordinují“. Z nějakého důvodu to vedení nevadí. Je to tady v určitém smyslu jeden velký cirkus, dle očekávání brzy rozšířený také o gumovou drůbež. Těším se!
