Když zrovna nejsem v práci, zajdu si občas zacvičit do místního, moderním termínem by se chtělo říct „fitness centra“, ale tohle zařízení má k fitness centru poměrně hodně daleko, jak svým aroma, tak i vybavením, proto ho raději budu nazývat obstarožním termínem posilovna.
Občas si říkám, proč vlastně do takového prostředí vůbec chodím, když ho nepovažuji za dostatečně důstojné a označuji ho pejorativními termíny. Dospěl jsem k závěru, že vlastně ani sám pořádně nevím. Za normálních okolností bych připustil jako důvod lenost – ostatně nachází se nejblíž mému bydlišti, ale jelikož občas chodím ještě do jiného podniku tohoto typu, který je na opačném konci města a vypadá uvnitř dost podobně, pouze leností to patrně nebude.
Možná to bude ze stejného důvodu, kvůli kterému lidé žijí třeba v oblastech, kde jim vítr a mráz každý den bičuje a pálí líce, případně v místech, která trpí zemětřeseními, záplavami, sopečnou činností, nebo hurikány. Většinou neznají nic lepšího a strach z neznáma či změny jim brání v tom se přesunout jinam. Roli asi hrají i peníze. Dát za návštěvu fitness centra o třicet nebo třeba padesát korun víc vypadá nebývale dramaticky.
Jednou v oné posilovně takhle sedím na stroji, rotuji šlapkami a hledím si svého, když tu mě z ničeho nic osloví jeden mladě vypadající takřka ještě chlapec s dotazem, zda bych ho nešel jistit při zvedání činky na benchově lavici. Nepříliš ochotně souhlasím, vědom si toho, že jakákoli interakce s lidmi vede nevyhnutelně k dalším interakcím s lidmi, často dokonce jinými než těmi původními, což je náročná a povětšinou otravná činnost, ale byl jsem slušně vychován pomáhat bližním, tak nemohu odmítnout.
Představil se jako Emanuel, ale prý mu klidně můžu říkat Eman. Pracuje jako kurýr vod. Po mém nechápavém výrazu mi vysvětlil, že rozváží takové ty obří barely s vodou do různých firem. Prý je to těžká práce. Přemýšlím, kolik mu asi je, když už pracuje. Vypadá velice mladě. Ale vzhled často klame. S odhadem věku mívám často docela problém, ale určitě v tom nebudu sám – nezletilé holky dnes chodí běžně zmalované jak mýval po návštěvě laboratoře francouzského kosmetického gigantu, takže tipnout si správný věk není vůbec snadné ani pro otrlé sbormistry blíže nejmenovaných pražských pěveckých útvarů.
Zatímco pozoruju, jak se Emanuel s výrazem člověka, který se dívá na růžičkovou kapustu potřísněnou šlehačkou, pokouší vytlačit pětikilogramovou tyč s dvacetikilogramovým závažím dostatečně vysoko nad svůj hrudník, vchází do posilovny blonďatými vlasy na lebce ochlupená slečna ve věku okolo dvaceti let. Přesně ten typ ženy, která by mě okamžitě po dotazu na styk odmítla, proto zkouším v hlavě sestavit plán oslovení, který by mohl přinést co nejplodnější výsledky. Prozatím se ale musím soustředit na Emanuela, který manipuluje s činkou tak, až mu nadskakují brýle, a chvílemi mám strach, že si ublíží navzdory mé snaze ho jistit.
Je velice upovídaný a neustále se pohybuje v mém těsném okolí, takže zbytek cvičební seance nemám čas dát blonďaté slečně příležitost mě odmítnout. Dozvídám se nechtěně, že se na tomto světě, k mému upřímnému překvapení, vyskytl už před dvaceti pěti léty, pochází z pěti sourozenců, z nichž všichni jsou mužského pohlaví, nemají otce, žijí s matkou, která je skvělá, ale přísná. Pracuje na úřadě a po večerech chodí uklízet do nemocnice, aby tuhle hromadu dětí dokázala uživit.
Ptá se mě, kde pracuju já. Chtěl jsem se vyhnout vysvětlování podrobností nebo popisování zapeklitých komplikovaností práce s Excelem, tak odpovídám jednoduše, že dělám v kanceláři. Pokývá důležitě hlavou se slovy, že to mám jednoduché. Nemám náladu zjišťovat, co tím myslel, tak jen neurčitě přitakávám a jdu si sednout k dalšímu stroji.
Během cvičení mlčky pozoruji plavovlasou návštěvnici, jak bojuje s nastavením zařízení, které s trochou nepříliš bujaré fantazie připomíná bizarní gynekologické křeslo ve stříbrných barvách s pochybnou koženkou. To je ono, bleskne mi hlavou. To bude můj seznamovací ice breaker! To bude můj konverzační zahajovač, kterým otevřu krátkou, leč plodnou diskuzi na téma společného koitění, ke kterému statisticky nejspíše nedojde, ale aspoň se o to pokusím, protože jen tak je to správně. Plán je daný, těším se na příště, snad ji tohle nedostatečně metrosexuální prostředí neodradí a přijde znovu.
To už ale hodiny na zdi ukazují sedmou a já se musím vydat zpátky domů, abych stihl začátek online turnaje scrabblu s mou internetovou známou ze zámoří, kterou jsem nikdy neviděl a je velice pravděpodobné, že se taky může jednat o znuděného agenta federální úřadu pro vyšetřování věcí internetových, popřípadě morbidně obézního vyznavače alternativního sexuálního životního stylu. Kdo ví, nechám se překvapit.
