Sedím v kanceláři a poslouchám tiché ševelení stolního počítače, který je navzdory svému názvu pohodlně umístěn na podlaze. Přemýšlím, zda se mi dnes chce během obědové pauzy jít do města a navštívit bankovní instituci, abych si vybral peníze tím nejarchaičtějším možným způsobem – na přepážce. Otřepu se už jen při pomyšlení na stání ve frontě, ale asi není jiné cesty. Peníze jsou potřeba, a zrovna těch pár korun navíc mám z „historických důvodů“ uložených ještě z dob studijních v tomto postarším bankovním orgánu.
Z úvah mě vytrhává pípnutí krátké textové zprávy neboli SMS. Vytahuju mobilní telefon, kde mi někdo z neznámého čísla píše, že se omlouvá, ale že dnes přijde do práce později, protože se mu rozbilo auto a čeká na odtahovou službu. Rozhlédnu se kolem sebe, ale všichni, se kterými denně pracuji, už v práci jsou, proto usuzuji, že jde patrně o omyl.
Jsem nicméně člověk štědrý, a proto dotyčné osobě odepisuji, že to není žádný problém a ať si dnes vezme placené volno. I takový jsem já. Štědrý. Snad se mi to dnes v poledne vrátí v podobě příjemné návštěvy zmíněné instituce, říkám si, zatímco si beru kabát a odevzdaně vyrážím vstříc úřední anabázi.
U většiny institucí v naší zemi, které mají v názvu nějakou podobu přídavného jména „český“, si můžete být skoro stoprocentně jisti, že nabízené služby nebudou v žádném případě na vrcholné úrovni. Nejinak tomu je i v případě blíže nejmenovaného zkostnatělého bankovního aparátu, kde výraz digitalizace znamená vzhledem k neustále klesajícímu průměrnému věku klientely čím dál tím sprostější slovo. Úplně živě si dokážu představit, jak tam na poradách zapisovatelky běžně používají psací stroj, popřípadě rovnou stenograf, a výsledný dokument si v rámci firmy posílají potrubní poštou.
K mé smůle jsem si v této bance během svých studií neprozřetelně založil účet. Omluvou mému vadnému úsudku může být snad jen to, že se jednalo o období, kdy banky hojně krachovaly a jediné, které zůstaly stát, byly ty vykoupené státem, a to byly v zásadě tři největší instituce, které tuto zemi okupovaly i před revolucí. Vše ostatní se podařilo úspěšně vytunelovat, ačkoli ve skutečnosti se vlastně podařilo tak či onak vytunelovat i ty ostatní. Krutá doba.
Účet nijak zvlášť nevyužívám, ale mám tam nějaké peníze, které by se mi nyní hodily. Vcházím do moderně vyhlížející pobočky ústavu, beru si lísteček s pořadovým číslem a vyčkávám. Za chvíli přicházím na řadu k přepážce s mohutným plexisklem, za kterým se nachází žena středně pokročilého věku, jejíž příkrý neúsměv nevěští nic dobrého.
Přednáším paní svůj požadavek na výběr. Dostávám k podpisu listinu. Při výběru totiž musíte podepsat papír, což by nebylo tak dramatické, kdyby se váš podpis nemusel shodovat s podpisovým vzorem, který jste si zvolili při založení účtu, lhostejno zda to bylo v roce 1825 po vzniku první pobočky, nebo třeba v létě roku 1992. K mému nevelkému překvapení mi přepážková paní sdělila, že podpisový vzor nesedí.
Omlouvám se, že si už nepamatuju, jak se mi před tolika lety podařilo podepsat a vytahuji raději občanský průkaz, neboť v naivitě sobě vlastní předpokládám, že by tento doklad prokazující, že já jsem já, mohl k výběru stačit. Paní za přepážkou, která přinejmenším podle přísných brýlových obrub pamatuje dobu, kdy se u nás ještě psalo švabachem, mi nevrle sděluje, že číslo občanského průkazu nesouhlasí s tím, který mají v databázi.
S povzdechem si uvědomuji, že jsem nedávno měnil občanku. Paní za přepážkou se pokouším osvětlit, že jsem s účtem delší dobu nedisponoval a během té doby jsem stihl změnit kromě způsobu oblékání a délky účesu i občanský průkaz.
Dostávám tříminutovou přednášku o zodpovědnosti majitele účtu podle obchodních podmínek pravidelně ústav navštěvovat a sdělovat veškeré životní milníky. Veškeré. To mi přišlo zábavné. Zkouším si představit, jak navštěvuji pobočku vždy, když se mi v životě něco podaří, třeba upéct dokonalý medovník, naučit se nový cizí jazyk, nebo přijít na poštu v pátek odpoledne a vyřídit vše potřebné během maximálně pěti minut.
Současně dostávám nabídku řešení, které spočívá v tom, že si udělám výlet do mé domovské pobočky a tam si zaregistruji občanku novou, vytvořím nový podpisový vzor a pak se vrátím zpět a učiním požadovaný výběr. Že je to padlé na hlavu, paní v kukani vůbec nevzrušuje. Mám sto chutí se zeptat, jak si mám koupit lístek na vlak do 200 kilometrů vzdálené domovské pobočky, když mi nechtějí zpřístupnit účet, případně jak se tam mám dostat po práci, když daná pobočka zavírá v 15:30, ale nakonec se rozhoduji, že nebudu melodramatický a raději se smiřuji se svým stávajícím bankovním osudem, neboť i takový jsem občas já – smířlivý.
Dnešní pokus o výběr tedy nebyl příliš úspěšný, ale můžu si za to sám svými opatrnými rozhodnutími. Kdybych si býval byl za dob studií vybral účet u jedné z divočejších devadesátkových bank, mohl jsem už dávno být zhrzeným majitelem vybíleného účtu, který si odmítá zřídit jakýkoli jiný, protože správce konkurzní podstaty banky, kde se nachází ten původní, přece každým dnem vydá prohlášení o úspěšném ukončení insolvence a peníze mi vrátí. Jak by můj život mohl být jednodušší, kdybych více riskoval. Tak třeba příště.
