Počátkem letošního roku mě pozvali do bankovního aparátu, kde jsem si relativně nedávno zřídil nový účet, aby mě zpravili o tom, že jsem jejich nejvýznamnější klient, a proto mi přiřazují osobní bankéřku. Možná nepoužili přesně tato slova, ale já to tak pochopil. Všem známým a kamarádům jsem o tom vyprávěl, kterak jsem ctihodným klientem s vlastní bankéřkou, oni si většinou klepali na čelo, ale já věděl, že mi pouze závidějí.
Trochu mi nicméně vrtalo hlavou, jak v bankovním velínu přišli na to, že patřím mezi jejich nejvýznamnější klienty. Musejí mít dost podivně nastavené procesy, jelikož jenom blázen by vyhodnotil mé finanční portfolio jako účet hodný osobní bankéřky. Obzvláště, když jeho zůstatek většinu dní připomíná číslo tísňového volání.
Ale jak se říká, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo osobní bankéřku nebere, proto jsem tuto nabídku nijak nerozporoval. Během krátkého seznámení mi tehdy tato osobní paní přislíbila k účtu kartu. Vzpomněl jsem si na to náhodou až dnes a uvědomil si, že kartu vlastně stále nemám. Rozhodl jsem se proto vyzkoušet, jak osobní bankéřství funguje a vytočil jsem její číslo.
„Dobrý den, mohl bych mluvit s paní Osobní Bankéřkou ohledně vydání platební karty?“
„Dobrý den. Nejprve vás musím ověřit, že jste to vy. Nadiktujete mi vaše rodné číslo bez lomítka?“
Bez lomítka? Kolik času tím při předávání této informace orálními cestami ušetříme času, říkám si, ale nahlas tedy poctivě diktuji své číslo přidělené státem přibližně v okamžiku, kdy jsem v porodnici opouštěl děložní prostory mé matky, protože stát dokáže zapomenout na kde co, ale na výběr berní, nesprávně označovaných jako daně, nezapomene nikdy.
„Tak tady čtu, že vaše paní Osobní Bankéřka je aktuálně na mateřské dovolené, ale můžeme se na váš problém podívat spolu.“ praví bankovní telefonní operátorka.
Potlačuji zklamání z toho, že moje osobní bankéřka nebyla dostatečně osobní, aby mi sdělila tuto poměrně zásadní osobní událost v jejím životě, a vysvětluji svůj požadavek ohledně platební karty.
„Chviličku strpení… Takže platební kartu i PIN máte tady u nás na pobočce již k dispozici. Můžete se pro ni zastavit v pracovních dnech od devíti do šestnácti hodin.“
Odpovídám, že to se mi vůbec nehodí, a jelikož nechci říkat pravdu, že jsem jen líný, vysvětluji, že pracuji na tuze důležitém projektu, kde vyplňuji data do tabulkového procesoru a nemám čas mezi devátou a šestnáctou hodinou navštěvovat pobočky. Ptám se, zda by mi kartu nemohli poslat poštou, nebo kurýrem.
„Zaslání kurýrem v rámci města je možné za poplatek 300 korun…“
Chvíli přemýšlím, ale pak lživě pravím: „To zní přiměřeně!“ a dodávám, že bych rád doručení na mou místní adresu, avšak než stihnu doříct kam, jsem telefonní paní poměrně hrubě přerušen:
„Doručení nelze dojednat prostřednictvím telefonu, je potřeba, abyste navštívil pobočku v pracovní dny mezi devátou a šestnáctou hodinou a vyplnil žádost o zaslání kurýrem…“
Hluboce se nadechuji a vydechuji a pravím, že mi přijde, že v takovém případě bych si tu kartu už mohl rovnou vyzvednout.
„To byste určitě mohl…“
„Tak děkuji za hodnotné informace. Jeden z nás nyní hovor ukončí.“ reaguji zklamaně.
I jsem tak učinil, jelikož jsem neměl dalších slov. Hned poté mi telefon ze stejného čísla zvoní znovu. Chystám si omluvný tón v domnění, že mi volá zpátky bankéřka, roztrpčená mým náhlým uříznutím telefonické konverzace.
„Dobrý den. Vyčkejte na automatickou zprávu.“
„Klink klonk,“ ozývá se nejasný zvuk z aparátu.
„Zadejte číslici od jedné do pěti, jak jste byli spokojeni se službami osobního bankéře.“
„No ty vole“ ulevuji si nahlas překvapením z toho, že mi volá robot.
„Vaše odpověď byla zaznamenána, děkujeme, že nám pomáháte zkvalitňovat naše služby,“ dí automat a hovor automaticky končí. Sice jsem nezadal žádnou číslici, ale snad budou s mou odpovědí v depu ke zkvalitňování služeb spokojeni.
Takhle jsem si to nové tisíciletí teda nepředstavoval. Vědci sice objevili lék na AIDS, naklonovali psa, a vyrobili deštník, který lze vysušit jediným mávnutím, ale na pobočku banky musíme stále pěšky jako za dob našich babiček. Nepochopitelné.
