„Můj nadřízený vytváří v týmu pozitivní atmosféru“ čtu si v duchu nevěřícně řádky evaluačního formuláře, který firma rozeslala zaměstnancům, aby pomocí něj vyhodnotila, jak se nám žije s nadřízenými a v kolektivech. Naše vedoucí nám minulý týden důrazně kladla na srdce, abychom při odpovědích byli upřímní, ale ne zase moc, protože na výsledku našich hodnocení závisí její kvartální odměna.
Pln pozitivních myšlenek jsem se dnes rozhodl formulář otevřít, abych zbytečné byrokratické nesmyslnosti učinil za dost, ale po přečtení prvních řádků začínám pochybovat, že to byl takhle při pátku rozumný nápad.
„Každodenní úkoly ve mně vyvolávají radost“ čtu si další z řádků a otráveně sleduju stupnici od nuly do desíti pod ním, kde mám určit, jak moc velkou radost ve mně každodenní úkoly vyvolávají.
Nesnáším tyhle formuláře, a obzvlášť ty, u kterých je uvedeno „oznámkujte jako ve škole“ bez jakékoli stupnice či nápovědy. V jaké škole? V české – čísly? Nebo třeba písmeny jako v americké? Jsme přece jen mezinárodní firma. Někdy je to navíc zvrácené tak, že máte možnost vybrat od jedné do pěti, ale nejlepší je pět, českému známkování navzdory. Kromě toho je spousta podobných formulářů jen přeložených, často velice chatrně, z cizího jazyka, ale s aktualizací kontextu či reálií se už nikdo nenamáhal.
Kroutím nad tím hlavou a přemýšlím, že to celé musel stvořit nějaký opravdu exkluzivní myslitel pečlivě vybraný z hutného mozkového trustu našeho personálního nebo marketingového oddělení. Ale vůbec bych se vlastně nedivil, kdyby zadání formuláře z nedostatku fantazie „outsourcovali“ do útrob nějaké konzultační firmy pro všechno s těžko vyslovitelným názvem o minimálně dvou jménech připomínajících vzdáleně dánskou zmrzlinu nebo pseudonym herce z východoněmeckého dabovaného porna.
U řádku „Když mám příležitost, říkám ostatním lidem o tom, jak skvělá je má práce a můj kolektiv“ dokument zavírám s nepříliš jistým předsevzetím, že se k němu později vrátím.
Stejně mám dost jiné práce. Dostal jsem totiž za úkol vypracovat osnovu a obsah školení a zároveň rovnou vyškolit nové i stávající zaměstnance na program, který v práci používáme. Moje nadřízená si totiž teprve nedávno přečetla můj životopis, původně ve snaze objevit v něm něco, co by mohla použít ke stanovení kvartálních cílů oddělení. Zkoumat životopis svého podřízeného několik dlouhých let po jeho nástupu do zaměstnání je přinejmenším zvláštní, trochu jako číst včerejší noviny, ale tak už to někdy chodí.
Já jsem do něj tehdy neprozřetelně vetknul informaci o tom, že jsem vedl celou řadu dynamických a smysluplných školení pro širokou škálu cílových skupin nebo něco podobně nesmyslného, a ona to vyhodnotila tak, že jsem odborník na školení.
Rozhodně netvrdím, že jsem byl při psaní životopisu kreativní. Většina z uvedených informací se zakládá na pravdě a všechna školení nepochybně proběhla; někde, vedená někým. Takže je to skoro, jako by to byla pravda, o tom nelze polemizovat. Ke školením obecně však chovám určitý despekt, protože mají svá úskalí – především se z nich není jak ulít, celou dobu musíte mluvit, mluvit a mluvit, což je vyčerpávající, stejně jako potřeba být neustále ve střehu.
Pokud jde navíc o oblast výpočetní techniky a školení je závislé na použití počítačů školícími se osobami, tak zejména v případě běžné veřejnosti je zapotřebí vzít v potaz takzvané nesvéprávné mezižidliče, což jsou osoby, které během školení způsobují náhodné potíže, jejichž příčina tkví takřka vždy mezi židlí a klávesnicí, a školení tak zpomalují úplně všem. Ne nadarmo se říká, že řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek. Citát, který musel vymyslet nějaký korporátní průkopník právě při příležitosti školení.
U školení, kde na výsledku nezáleží, je asi jedno, jak moc se vleče, nebo kolik je tam nedostatečně bystrých jedinců, ale když jsem v dávné minulosti školil posluchače, kde cílem mělo být, aby se s daným systémem opravdu naučili pracovat, nebyla práce s nimi dvakrát povzbudivá.
Především proto, že drtivá většina z nich svým zaměstnavatelům v životopisech lhala přinejmenším v tom, že umějí ovládat počítač, případně tam zapomněli připsat, že pojmem počítač měli na mysli spíš něco technologicky blíže elektronickému kalkulátoru na solární pohon nebo psacímu stroji po dědečkovi. Takoví lidé často ani netuší, jak se pracuje s myší, co znamená ten křížek v pravém horním rohu okna, čtvereček v levém, nebo že holky se nejlíp balí ARJčkem.
Takže se moc netěším. Školení se má konat už za dva týdny a nejsem si jist, zda se mi do toho chce. Spíš ne než ano, ale odmítnout ho nemůžu, protože jsem byl v mládí slušně vychován, abych lidem vycházel vstříc, zvlášť těm v nadřízených pozicích – učitelům, vedoucím na skautských táborech, ženám ve sporném oděvu s bičem v ruce a později rovněž vedoucím v práci. Za všechno mohou naučené vzorce. Mrzuté.
Při úvahách nad agendou a materiály ke školení jsem ve vzpomínkách krátce zabrousil do devadesátých let a vybavil si svou první zkušenost se školením osob na používání internetu, v té době dostupného pouze v rychlosti, kterou dnes disponují jen ty nejpomalejší mobilní telefony používané na úpatí horských masivů či hluboko v brazilských pralesích. Avšak tehdy to byla rychlost standardní, či dokonce nadstandardní a kdo chtěl dvojnásobnou, obvykle za ni zaplatil desítky tisíc měsíčně, chtěl-li mít připojení stabilní.
Na začátku školení jsem naivně předpokládal, že členové osazenstva už alespoň někdy viděli počítač, popřípadě ho dokonce používali. O několik minut později jsem zjistil, jak hluboce jsem se mýlil a od té doby jsem vždy na začátku každého školení raději preventivně zjišťoval, jak moc jsou účastníci výpočetně zdatní.
Pracovali jsme s počítači Macintosh PowerPC a cílem školení nebylo nic složitého: seznámit uživatele s internetem a jeho základy, poznat v té době známé internetové stránky, jako byl třeba vyhledávač Altavista, naučit se vyhledávat zpravodajství, encyklopedie, nebo se připojit na první pokus o sociální síť u nás – Mageo.
Bohužel jsem většinu tohoto školení strávil hašením požárů mezi židlí a klávesnicí. Kdykoli jsem posluchače instruoval, aby najeli kurzorem myši do levého horního rohu okna a kliknutím jej zavřeli, vždy se našel minimálně jeden, který ho tam neměl. Jako mírně prchlivého člověka mě toto tvrzení vůbec nenaplnilo radostí ani štěstím, protože jsem si nedokázal představit situaci, za které by ovládací prvek k zavírání okna mohl zmizet, a oznamovanou informaci jsem považoval přinejlepším za jakousi provokaci.
Když jsem nicméně dorazil k dotyčnému, zjistil jsem, že má buď okno přesunuté lehce mimo obrazovku právě tak, že tam zavírací prvek neviděl, nebo šikovně schované za jiným oknem. Uklidnil jsem se a od té doby jsem předpokládal i anomálie tohoto typu.
Nejvíce mě však dostala jedna paní, seniorka, která se vždy snažila všechny instrukce dodržet do naprostých detailů. Když jsem třeba vysvětloval funkci přetažení souboru z jednoho místa do jiného, zdůrazňoval jsem, že po celou dobu akce je zapotřebí držet tlačítko myši a zároveň nezvedat myš z podložky, jak někteří často činili a pak si stěžovali, že se jim kurzor nepohybuje.
Všichni soubor úspěšně přetáhli a poslední zbývala tato seniorka. Chvíli jsem sledoval, kterak s vyplazenou špičkou jazyka začala pečlivě přetahovat soubor z levé části obrazovky do složky nacházející se v části zcela vpravo. Najednou se zastavila a výraz její tváře naznačoval, že se buď pokouší z hlavy vynásobit nějaká dvě velmi dramatická čísla, nebo se na obrazovce stalo něco nečekaného.
Šel jsem se tedy raději podívat, co se děje. Naskytl se mi obraz, který jsem do té doby ještě nezažil. Seniorka vyplašeně koukala na obrazovku a z nepochopitelných důvodů křečovitě přitlačovala myš na spodní hranu stolu, kde se s ní snažila pohybovat. Nevěřícně jsem na ni koukal a zeptal jsem se, co se stalo a proč ovládá myš tak obskurním způsobem.
Třesoucím se hlasem ze sebe vypravila, že jsem trval na tom, aby se myš nezvedala z podložky, tak se snažila, ale pak dojela na konec podložky a potom i stolu, tak musela zajet pod něj. Kurzor myši se jí teď najednou nehýbe, tak neví, co má dělat, protože má strach, že něco pokazila.
Vnitřně jsem se chytal za hlavu, ale ve skutečnosti jsem vinil pouze sebe za svůj nedostatečný výklad. Od té doby jsem si dával bedlivý pozor na to, co jsem kde zdůrazňoval, a většinu školení jsem raději zahajoval základy práce s myšími a jinými počítačovými ovládacími prvky, bez ohledu na to, čeho se školení týkalo.
