Těsně po opuštění vstupních dveří domu mého bydliště mě zastavuje mladý soused z prvního patra, se kterým občas prohodím pár vět, a dělí se nadšeně o informaci, že se mu narodila dcera, v pořadí druhé dítě do domácnosti. Gratuluji mu k plodnosti, byť pouze teoretické, neboť otec a v případě záměny v porodnici ani matka nejsou vždy zcela jistí. Vypadá spokojeně a zve mě večer na oslavu. Neurčitě přitakávám, že určitě přijdu, přestože vím, že nejspíše nepřijdu a s obavami o narůstající hluk v bytě nade mnou spěchám do práce.
Do práce dorážím nakonec včas, což je dobře, protože jen tak zůstane zachován hrubý domácí produkt země. S pocitem dobře zachovaného hrubého domácího produktu země, na kterém se aktivně podílím, vcházím do naší korporátní budovy z kamene, skla a ocele.
Na chodbě potkávám amerického kolegu Cornelia. Ptá se mě s obavami v očích, zda jsem slyšel o tom, že se budou snižovat stavy zaměstnanců. Kroutím hlavou, že nikoli a uklidňuju ho, že půjde jen o poplašné zprávy. Zamyšleně pokračuje beze slova dál. Cornelius, kromě toho, že má rád české ženy, si oblíbil rovněž spoustu tzv. „měkkých“ konspiračních teorií, jak rád označuje své určité úvahy či smyšlenky; také občas rád panikaří ohledně věcí, které si sám vyfabuloval ve své hlavě. Aspoň tak mi to přijde. Tohle už je letos přinejmenším třetí „panika“ ohledně snižování stavů.
Cestou do kanceláře procházím okolo místnosti pro kouření. Přežitek z minulosti, který u nás ve firmě stále přetrvává, navzdory tomu, že to zákonitě nemůže být zdravé a vlastně nejspíše ani zákonné. Cornelius místnost trefně přezdívá jako „Cancer meeting room“, tedy místnost určenou ke schůzkám s rakovinou, což je poměrně trefné, protože ze stěn místnosti by se daly seškrabávat nánosy rakovinotvorné vrstvy z nikotinu, močoviny a dehtu a vyrábět z nich třeba náplasti proti kouření.
Místnost je nepřekvapivě hojně navštěvovaná. A nejen proto, že na dveřích byla dlouhou dobu cedulka, která doslova zněla: „Místnost určená pro kouření zaměstnanců.“ Po nástupu nového vedení musela legrační cedulka pryč. Osobně jsem to považoval za dvojí metr – na jednu stranu se stavět proti mírně perverznímu humoru, na druhou tolerovat rakovinotvorné dýchánky zaměstnanců a jen vyměnit cedulku.
Ale o zaměstnance, potažmo jejich zdraví, jde korporátu obvykle až na druhém místě, přestože jsou určité náznaky, že tomu tak vždy není, jako jsou třeba možnosti vzít si placenou nemocenskou, preventivní lékařské prohlídky, či firemní sportovní a lékárenské benefity.
Hned za místností určené ke kouření zaměstnanců potkávám jednoho z letitých kolegů. V náručí drží odpadní bedýnku ze skartovačky a tváří se tajuplně.
„Chceš vidět něco cool?“ ptá se mě se šibalským úsměvem, a aniž by čekal na odpověď, táhne mě o několik místností dále, kde potutelně otevírá dveře a ukazuje mi spoře osvětlenou místnost. „Dobrý, ne?“ Snažím se rozpoznat, co se mi snaží ukázat. „No tady dole, dívej,“ ukazuje na zem na futuristicky vypadající placatou věc kulatého charakteru.
„Co to je?“ ptám se. „No robot, né!“ odpovídá nevěřícně. „Robot na luxování! Nechal jsem ho koupit naši asistentku na patře. Přesvědčil jsem ji, že jej potřebujeme na penetrační testování bezpečnosti našich směrovačů v nativním prostředí…“ praví s úsměvem. Když vidí, jak zvedám významně obočí, tak dodává „no to víš, ona tomu houby rozumí, ale nechtěla být za blbou, tak se neptala na podrobnosti a objednala ho“ dodává a líbezně se dívá na svůj luxusní robotický úlovek.
Táži se, k čemu nám tady bude dobrý robotický vysavač. „To se ještě uvidí!“ odpovídá spiklenecky a nasype automatickému vysávacímu robotovi první generace hromadu najemno mletých kousků papíru ze skartovačky. Pak robota šikovně mířeným kopnutím zapne. Ten jemně zachrčí a rozjede se zkoumat obsah podlahy kamrlíku a postupně jednotlivé kousky papíru lačně konzumuje. Vypadá to zajímavě.
Podél stěny je v místnosti umístěna skříňka bez dvířek. Robot k ní přijede, chvíli ji křečovitě oťukává, až najednou do skříňky neohrabaně „naskočí“ celý a začne v ní zmateně pojíždět a odrážet se od stěn. Působí to neuvěřitelně komicky a bizarně. S letitým kolegou se smějeme.
„Ona ještě není vytrénovaná“ praví pobaveně, „dá se to všelijak nastavit v aplikaci“ dí zasvěceně.
„Ona?“
„No jasně, že ona. Uklízecí robot by přece nemohl být chlap“ dodává šovinisticky. Nejspíše má pravdu. Muže skutečně uklízecí práce příliš nebaví a ti, které uklízení baví, obvykle nežijí se ženami, popřípadě mají jiné starosti se svou obsedantně kompulzivní poruchou na absolutní pořádky.
Zkouším si představit, zda bych něco takového uživil i doma. Dospívám k závěru, že nejspíše vzhledem k malému počtu místností nikoli, zvlášť poté, co jsem si na internetu vyhledal cenu takového zařízení.
Loučím se s letitým kolegou a gratuluji mu k jeho úspěchu v rámci interního tunelování firmy. Konečně přicházím do kanceláře, kde už sedí většina osazenstva. „Nové botičky?“ pravím laškovně při pohledu na obrazovku Trpasličí kolegyně, kolem které musím projít, abych se mohl usadit ke svému korporátnímu psacímu stroji určenému k vyplňování excelů.
„Trpasličí“ říkáme kolegyni nikoli proto, že by byla nevysokého vzrůstu, jak by přezdívka mylně naznačovala, nýbrž proto, že je až nezdravě fascinována trpaslíky všeho druhu. Lhostejno, zda jde o trpaslíky živé, středoafrické, sádrové, porcelánové, hliněné, alabastrové, kreslené, animované, hrané, nebo patrně i pornografické. Prostě jak je jejich výškový rozměr v záporném nesouladu s většinovou populací, zvětší se jí zorničky víc než reportérovi první komerční televizní stanice u nás poté, co někde spatří rvačku.
„Ne, kabelka!“ odsekává trpasličí kolegyně tónem, za který by se nemusela stydět leckterá letitá manželka po přechodu žijící ve společné domácnosti s člověkem, kterého po těch dlouhých letech už toleruje jen díky vysokým dávkám benzodiazepinů předepsaných původně její sestře lékařem na úzkostlivé stavy. Po zbytek dne se se mnou nebaví, ale já už jsem si docela zvykl.
Relativně dlouhou dobu jsem totiž pracoval v ženském kolektivu a dost mě poučil rovněž pravidelný výklad historek z domácích reálií od jednoho ženatého kolegy, který zároveň dokázal zplodit hned tři dcery.
Otevírám si došlou poštu a dávám funkci Odpovědět všem na většinu příchozích zpráv z firmy, jen abych byl součástí diskuze a lidé nabyli dojmu, že jsem správný korporátní entuziasta. Cílem korporátního působení je být vidět, slyšet a zároveň zůstat nenápadný a neustále vypadat zaneprázdněně, to je základ.
Ostatní zprávy nejsou moc zajímavé, nějaké zpravodaje, nabídka kurzů a last minute dovolených. Otevírám proto ještě složku s nevyžádanou poštou. Píše mi tam někdo anglicky dotaz, jestli nechci koupit pilulky k dosažení kvalitnějšího vzrůstu na té části těla tam dole, která se jako jediná dokáže instantně až dramaticky zvětšit. Chvíli nad tím přemýšlím a pak na zprávu odpovídám, že asi ani ne, protože co bych s tím tady v kanceláři dělal, když tady pracuji s kolegyní, která se se mnou nebaví a s nadřízenou, která k tomu nemá příliš daleko. Nicméně zajímalo mě, kdo mi takový dotaz mohl poslat, proto doplňuji dotaz na to, jak se má a odkud je. Třeba se ozve, uvidíme.
Kdykoli totiž někoho vytrhnete ze zažitých kolejí, porušíte mu v mozku naprogramované cestičky, neboť drtivá většina věcí v životě se opakuje a pohybují se v kruhu, a tím od něj získáte často i upřímnou reakci.
Další z nevyžádaných zpráv je od nějakého Jié Li Pinga, který lámanou angličtinou píše, že pro mě má atraktivní nabídku výdělku snů. Nadšeně mu odpovídám, že mám olbřímí zájem a nechť mi určitě napíše podrobnosti. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, no ne?
