Zmatek v Osadě u gumového kuřete (23/243)

Firemní e-mailovou sítí koluje hromadná zpráva, na jejímž začátku se jeden ze zaměstnanců ptá, jak dopadlo hlasování o názvu maskota, gumového kuřete, které nám nedávno představila asistentka místního ředitele a zaměstnanci dostali za úkol vybrat pro něj jméno, přičemž odměnou měla být relativně vysoká finanční kompenzace.

Tisíce dolarů chtiví lidé začali na zprávu reagovat a vedení se dosud nemělo k odpovědi, jak to s tím maskotem vlastně dopadlo. Bude to ještě napínavé.

Naše vedoucí nám dnes přišla představit novou juniorní pracovnici do našeho oddělení. Jmenuje se Ljuba a bude se učit pracovat s excelem a vyplňovat tabulky, stejně jako my. Ljuba pochází z Bulharska a její znalosti češtiny nejsou z nejlepších a anglicky se prý teprve učí. Podle nadřízené je však velice agilní, proaktivní a snaživá. Inu, brzy uvidíme, ale už nyní v kanceláři panují určité obavy, že výběr nové zaměstnankyně ovlivnily latentní homosexuální sklony naší nadřízené a extra dlouhé nohy samotné Ljuby.

V nevyžádané poště objevuju korespondenci od Jié Li Pinga, který mi odepisuje, že jsem „very many funny,“ což bychom mohli volně přeložit, jakože se cítil příjemně potřísněn mou humornou odpovědí na jeho dotaz. Na jeho žádost o telefon jsem totiž odepsal, že mu svou Nokii nepošlu, neboť jich tam určitě mají dostatek. Připsal, že by se mnou rád po telefonu probral podrobnosti jeho návrhu a připojil své telefonní číslo, a nechť mu prý kdykoli zavolám, dnem i nocí, klidně ránem, a že nemusím mít strach, protože on studoval angličtinu v Hongkongu, která je tam jedním z úředních jazyků, takže se určitě domluvíme.

Prve jsem se mírně zašklebil a pomyslel jsem si, to víš že jo, a doktorát z mezinárodních vztahů sis určitě dělal na Oxfordu. Ale uvědomil jsem si, že v tomhle má vlastně zajímavý postřeh, protože co jsem kdy s nějakým Číňanem volal, a to i když žil třeba ve Spojených státech, tak to byl obvykle zážitek srovnatelný s pátečními diskuzemi s lidmi, kteří požili okolo patnáct piv – prostě jsem jim nikdy moc nerozuměl. Oni se totiž Číňané povětšinou učí angličtinu od čínských učitelů, z nichž většina Čínu nikdy neopustila, čili ty znalosti reálií a především výslovnost tomu trochu odpovídají.

Docela mě nahlodal; na běžný e-mailový SPAM má relativně důstojný projev a bují ve mně zvědavost, co má asi za lubem. Od většiny korunních princů z Afriky, kteří slibovali tuny zlata a tucet nigerijských princezen k tomu, totiž nikdy nic kloudného nevypadlo; pouze jednoho jsem přesvědčil, že když mi na důkaz své existence pošle fotografii z rušné křižovatky hlavního města, ve kterém uvádí, že žije, a v ruce bude držet místní denní tisk, budu ochoten se s ním bavit. Foto poslal, ale po bližším průzkumu s odborníky z tajného oddělení pro odhalování internetových zločinů jsme zjistili, že fotografie pochází z jednoho blíže nejmenovaného indického města, které je známou líhní podvodníků vydávajících se nejčastěji za technickou podporu, aby tak z méně počítačově gramotných osob vylákali přístup do jejich zařízení, ale očividně se občas vydávají taky za nigerijské princezny.

Do místnosti vchází naše nová juniorní kolegyně, chvíli se rozhlíží a pak z ničeho nic praví: „Ljuba kavu?“ Nevíme, co tím přesně myslí, tak jí vysvětlujeme, že automat na výrobu kávy najde v kuchyňce, kde může na obrazovce stisknout ikonu požadovaného horkého pokrmu a on se sám zhmotní.

„Ljuba ví. Ale Ljuba kavu, sem?“ vysvětluje naše nová juniorní přírůstkyně snaživě, byť stále poněkud nejasně. Nakonec se po bližší inkvizici dopátráme toho, že se nás pokouší doptat, zda chceme kávu. Z minulé práce byla zvyklá lidem nosit kávu a oni ji za to měli rádi. Moje námitka, že je mírně šovinistické, aby nám nová kolegyně nosila kávu, se u ostatních kolegů v kanceláři nesetkává s pozitivní odezvou, takže nakonec souhlasím, že si tedy horký nápoj dám také a Ljuba spokojeně odcupitala do kuchyně vyrábět měkkou drogu s horkou vodou známou po celém světě svým neodolatelným aroma, ale vždy s naprosto odlišnou chutí.

Pokračuji v pročítání došlé pošty. E-mailová komunikace z rána ohledně gumového maskota se v mezičase docela solidně rozjela. Nejčastěji se tam lidé pohoršují nad tím, že firma něco slíbila a nedodržela. A pravdu mají, byť k vyjádření svých názorů někteří z nich používají „nepěkná slovíčka“, jak by řekl jeden blíže nejmenovaný člověk, který se nikdy neživil prací v soukromé sféře. Ostatně, to byl taky nápad, slibovat tisíc dolarů za výběr hloupého jména maskotova. Kdyby si hodili šipkou do seznamu jmen, vyšlo by je to levněji a bez zbytečných dramat.

Bezděčně se mi při tom vybaví devadesátá léta, když se objevila první komerční televize a v ní pořad ředitele, kam mu lidé mohli volat či psát své dotazy a on na ně během nedělního odpoledne odpovídal, jako by snad neměl nic lepšího na práci a tvářil se u toho vždy extrémně důležitě.

Pamatuju si na období okolo 97. roku minulého století, kdy Moravu postihly záplavy a zpravodajství ho tudíž bylo logicky plné. Na konci ředitelské relace najednou pan ředitel sundává brýle, vyvalí na diváky psí oči a s předstíraným odmítáním začne o tom, že si váží názorů všech diváků, ale že obdržel i jeden hovor, o kterém si není jist, jestli by ho měl vlastně pouštět. Chvíli váhá, jestli ano, nebo ne, ale nakonec převáží jeho snaha o senzaci a hovor pouští. Zněl zhruba nějak takto:

„Haló, to je televize? Je osm večer, má bejt film a místo toho tam dáváte nějaký nablblý zprávy o záplavách, jste normální? Nasle!“

Pan ředitel pak kroutil hlavou a tvářil se velice zkroušeně. Mám dojem, že celé sdělení nechal do hlav diváků vsáknout bez dalšího komentáře. Vzpomínám si, že jsem si říkal, zda to není sehrané nějakým komparsistou, ale o necelých deset let později mi přijde, že tomu tak asi nebylo, jelikož jsem měl tu čest, nebo spíš tu smůlu, poslechnout si některé hovory zákazníků s naší technickou podporou a nelze se ubránit určité podobnosti některých hovorů s tímto.

V podobném duchu se rovněž nesou některé komentáře zaměstnanců v reakci na dosud nevyplacenou odměnu tisíce dolarů. Stejně bych řekl, že největší problém má firma ani ne tak s tou částkou, jako s tím, jak ji účetně zaměstnanci připsat. Tedy ne, že by to snad bylo neřešitelné, ale na všechno jsou předem definované rozpočty, to je jeden problém, a pak účetní oddělení je epizodou samou o sobě a chtít něco nestandardního po mzdové účetní znamená jistojistě jít do konfliktu.

Z úvah mě vytrhává hlasité zaklení kolegy, který sedí naproti mně. Protože je mezi námi příčka a obrazovky, nevidím, co se stalo. Pro jistotu zvedám své korporátní tělo do vzpřímené polohy, abych vyjádřil účast a zjistil podrobnosti.

Kolega je celý bledý a konsternovaně pozoruje vibrující mobilní telefon na stole. „No do bedly“, praví zmateně a pak hovor opatrně přijímá, přičemž namísto výrazu bedla používá slovo, které se nápadně rýmuje kupříkladu se slovem číča.

„Ha-haló?“ praví nejistě do aparátu. Chvíli poslouchá hlas na druhé straně, pak si viditelně oddechne a dodává: „Aha, to jsi ty, já myslel… Hmmm, aha… Tak tohle už mi nikdy nedělej. Jo, přijedu v sobotu.“ a telefon pokládá.

Na můj zvědavý pohled odpovídá, že mu před měsícem umřel děda. A dnes mu z jeho čísla „někdo“ volal. Na druhém konci hovoru byla naštěstí (nebo naneštěstí) jen dosud žijící babička a vysvětlovala to slovy: „Když on měl děda v telefonu ještě kredit, a to by přeci byla škoda nevyčerpat!“ Vůbec jí nedocházelo, že mohla svému vnukovi, popřípadě dalším obtelefonovávaným jedincům, přivodit srdeční příhodu.

Naštěstí zrovna vchází usměvavé sluníčko Ljuba s tácem plným nápojů teplejších než Elton John a David Bowie dohromady a kolega tak může přijít na jiné myšlenky pod vlivem pauzy, kterou si na pití kávy vždy vyhrazujeme, protože jen tak je to správně.

Věděli jste, že Deník z korporátu můžete podpořit na Patreonu a získat zajímavé odměny?
Líbí se vám příspěvek? Podělte se o něj s přáteli!
Publikováno
V rubrikách Deník

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *