Náš letitý kolega, kterého označujeme za letitého, protože je ve firmě už strašně dlouho a nikdo neví, kolik let přesně, si na stole zapomněl telefon a někam se vypařil. A jak už se to někdy stává, telefon mu začal nahlas zvonit. Aby toho nebylo málo, zvonil několikrát po sobě. Když už takhle opakovaně zvonil asi po sedmé, nedalo mi to a telefon jsem zvedl. Ozvala se nějaká paní:
„Dobrý den, nelekejte se, pane Letitý.“
„I kdepak, já mám dnes už pro strach uděláno. Co mohu na oplátku udělat pro vás?“
„Já jsem se chtěla zeptat, zda si dnes přijedete pro Páju? Ona tady už třičtvrtě hodiny čeká!“
„Aha, a Pája je kdo?“
„Jak to myslíte, kdo je Pája, no vaše dcera přeci! Hovořím s panem Letitým?“
„Kdepak, já jsem jeho kolega, jen jsem se nestihl představit.“
„Tak mu to prosím vyřiďte, naschle.“
Jako první mě napadá, že kolegovi zavolám a o celé anabázi ho zpravím, leč jak tam takhle stojím s jeho mobilem v ruce, ještě před dokončením této myšlenky mi dochází, že to není nejbystřejší nápad.
Píšu mu tedy raději vzkaz na žlutý nalepovací lísteček, nechť si zajde vyzvednout Páju, která na něj už delší dobu čeká. Pro jistotu připisuji dovětek, že Pája je jeho dcera; člověk nikdy neví.
Scéna se zapomenutou ratolestí ve školce mi připomněla mou nadřízenou, která jednou vyrazila na nákup a potom automaticky do družiny vyzvednout své dítě, které ovšem ten den bylo nemocné a leželo celý den v posteli. Učitelky z ní měly celkem legraci, ale prý nebyla první a patrně ani poslední, neboť se jim to stává pravidelně, i když povětšinou tatínkům. Ti prý nejčastěji nakráčí do úplně špatné třídy, třeba 4. C v domnění, že tam najdou své dítě, které v té době ovšem studuje třeba už osmý ročník.
V kanceláři je dnes pusto. Všichni jsou buď nemocní, na dovolené, nebo někde schůzují. Dívám se z obřího korporátního, takřka až panoramatického okna na okolní svět, ve kterém, zdá se, lehce mrholí.
Odvracím zrak od venkovního světa a říkám si, že bych měl asi pracovat, ale necítím se na to dostatečně motivován. Motivace je totiž důležitá! Motivací se sice ohání kdejaký vysoký manažer na nejedné poradě, ale skutečně pochopit její smysl a aplikovat ji v praxi dokáže ve skutečnosti jen málokdo.
Četl jsem takový článek o Číně a o tom, že tam probíhá velký boom počítačových herních firem. Jak měli totiž Číňané dlouhou dobu politiku jednoho dítěte kvůli přemnožení, tak si letos komunističtí hodnostáři vzali kalkulátor a spočítali si, že jim to nevychází na důchody, proto politiku jednoho dítěte zrušili a zavedli politiku dětí dvou. Spousta rodin tak historicky disponuje pouze jedináčkem a v Číně je prý zvykem se na stáří sestěhovávat do jednoho bytu a žít pohromadě. Tím se pro jedináčka uvolní byt a ten buď může své těžce vydělané peníze zainvestovat do hypotéky na další byt k pronájmu, vzít si na ten existující americkou hypotéku, nebo, a to je častější, byt prodat a získané peníze investovat do založení společnosti.
Poslední možnost je údajně aktuální trend, a protože jde o mládežníky a mládežnice, investují hodně do firem jim blízkých, tedy firem zabývajících se tvorbou her. Čína, ačkoli se to nám Evropanům vůbec nezdá, je zároveň mobilně-telefonickou velmocí a jako mobilně-telefonická velmoc investuje velké peníze právě do herního průmyslu. Přesněji řečeno, lidé při hraní her utrácejí spousty peněz, především díky chytrým návykovým herním mechanikám, a proto se v daném průmyslu točí neuvěřitelné peníze.
Ostatně ne nadarmo existuje v Číně blíže nespočítaný počet měst, která mají 10 milionů obyvatel nebo dokonce více. Tedy stejně jako naše milá země. Neuvěřitelná představa.
V této souvislosti jsem četl článek, kde psali o nějakém tamním startupu, který zaměstnává především programátory a vývojáře. Ve snaze zvýšit jejich produktivitu neustále hledají kreativní způsoby, jak je motivovat. A jedním z netradičních způsobů bylo najmutí roztleskávaček, tedy spoře oděných dam, či spíše dívek, které dlí v kancelářích a mužům masírují nejrůznější části těla, údajně pouze verbálně, ale nedělám si iluze, že daleko častěji masírují hlavně jejich ego. V eufemistickém i neeufemistickém slova smyslu. Protože každé malé dítě, které kdy pracovalo v nějakém korporátu, ví, že zejména vývojáři a programátoři tam fungují především na základě lichotek.
Já bych každopádně měl namísto těchto úvah pracovat, protože nám tady mažoretky nikdo nepořídí, tím jsem si jist. Myšlenku na práci po krátké úvaze zavrhuju s tím, že někde určitě existuje paralelní vesmír, ve kterém moje alternativní já nepochybně pracuje naplno a tím kvótu hrubého domácího produktu naplňuje alespoň částečně za nás oba. A to mi stačí.
Ještě chvíli přemítám nad tím, jestli bych přece jen neměl zkusit navrhnout, abychom v práci mohli mít k dispozici roztleskávačky po čínském vzoru, ale nakonec myšlenku nestihnu dokončit, protože do místnosti vchází atraktivní kolegyně z vedlejší kanceláře, kde činí asistentku vývojářům a nás si tady občas plete s technickou podporou, za což si ale můžeme sami, protože jsme ji nikdy nedokázali odmítnout a taky jsme nejen jí, ale ve skutečnosti nikdy nikomu nedokázali jednoznačně vysvětlit, co vlastně v této tajuplné kanceláři plné roztodivných počítačových přístrojů celé dny děláme a s naším vysvětlením, že jen vyplňujeme excely, se smířit nechtěli.
„Hele, ty naše noubuky, co tu máme, ta značka JADE, kde se k tomu dají najít návody?“ ptá se bez pozdravu. Chvíli přemýšlím a pak odpovídám, že sice nepatřím pod výpočetně-technické oddělení, ale jsem přesvědčen, že tady žádné notebooky značky JADE nemáme, protože takovou značku neznám a troufám si tvrdit, že ani neexistuje. Ptám se, zda se náhodou neplete a nemá na mysli jinou značku.
„Nemám, je to JADE, mají to tady všichni“ odsekává a odchází naštvaně pryč, aby se obratem vrátila zpátky. V ruce drží jeden z erárních přenosných počítačů, který mi výmluvně ukazuje a je na něm zřetelně napsáno ACER.
Nechápavě na ni koukám a říkám, že tohle je ACER a přemýšlím, jak přišla na JADE, když i třeba pozpátku je to RECA. Nakonec jdu do rizika a rovnou se ptám, jak na to přišla.
„No tady je normálně JADE, hele“ a otáčí notebook nechápavě směrem ke mně. A má pravdu, vzhůru nohama logo psané kurzívou skutečně vypadá jako mírně umělecky napsané Jade. A je to taky první, co člověk vidí, protože Acer ve své vševědoucnosti logo otočil tak, aby bylo na zadní straně obrazovky čitelné pro okolní lidi, ale člověk, který notebook otevírá, jej přečte obráceně. Zajímavé.
„Aha, takže Acer. Tak já se podívám na internetu. Dík.“ praví kolegyně rezignovaně a odchází pryč. Další záhada úspěšně vyřešena. Přemýšlím, kolik lidí ve firmě, potažmo na světě, může mít podobný problém při identifikaci značky svého počítače a kroutím hlavou, že jich nejspíše zase tolik nebude, ale kdo ví…
Celkom ako môj známy, ktorý žil v domnení, že vlastní notebook značky DY. Až mi bolo ľúto oznámiť mu, že má v rukách stroj od Hewlett-Packard.
Tak snad si v budoucnu jako další notebook nezakoupil SNSV.