V rádiu zpívá Věra Martinová něco o tom, že nebe peklo ráj. Přemýšlím, zda nebe umí péct a proč peče zrovna ráj, a ne třeba sýrový dort nebo francouzskou vánoční tradici v podobě Bûche de Noël. Ale možná jen špatně slyším. Občas totiž nechtěně trpím syndromem známým jako Černá Okybača, která ovečky zatača. Díky tomuto syndromu… Pokračovat ve čtení V nebi s pečeným rájem a Černou Okybačou (39/243)
Elektronika na úvěr (38/243)
Zatímco zimou prosycené ráno trpělivě čeká, až jej vystřídá stejně chladné dopoledne, někoho o pár pater nade mnou nenapadlo nic lepšího než dopřát všem obyvatelům domu sólové představení v podání nepochybně zbrusu nové vrtačky bez kvalitního příklepu. Zpoza oken mi do bytu nakukuje mrazivé slunce a já se líně chystám do práce. Občas mi přijde, že… Pokračovat ve čtení Elektronika na úvěr (38/243)
Průmyslová skartovací kobra (37/243)
Sedím za kancelářským stolem, vyplňuji veledůležité tabulky a celkem nic moc se neděje. V rámci zdravotní a oční přestávky se rozhoduji vzít svůj majestát na procházku. Bloumám bezmyšlenkovitě chodbami našeho korporátního zřízení a občas nahlédnu do některé z otevřených kanceláří. Projektoví manažeři pilně pracují, nebo se tak alespoň tváří. Vypadají, jako by je někdo lepidlem přilepil k židlím… Pokračovat ve čtení Průmyslová skartovací kobra (37/243)
Transformační schůze (36/243)
Na dnešek si Ervín, nový šéf vývoje, vyžádal schůzku týkající se činnosti našeho oddělení. Dali jsme dohromady prezentaci, materiály ohledně historických úspěchů našeho oddělení a instruovali jsme Ljubu, aby vzhledem ke svým jazykovým schopnostem po dobu prezentace raději mlčela, zvlášť, když je ještě navíc stále ve zkušební době. Ochotně souhlasila. Hodina H se rychle přiblížila… Pokračovat ve čtení Transformační schůze (36/243)
Oprava hasičského vozu (35/243)
„Jdu na tenis“ zvedá se Letitý kolega a odchází s přenosným počítačem v podpaží neznámo kam. Obvykle se takhle zašije v některé z relaxačních místností a vyřizuje tam e-mailovou komunikaci, které trefně přezdívá stejně jako hře, kde dochází k naprosto zbytečným a nudným výměnám bez jakéhokoli smysluplného cíle.
Ve dveřích se míjí s naší nadřízenou, která všem oznamuje, že zítra nás čeká schůze s novým šéfem vývoje, Ervínem, který očekává prezentaci náplně naší práce, aby měl přehled, co naše oddělení přesně dělá. Nadřízená trvá na tom, abychom se dostavili v plném počtu. Pochybovačně souhlasím.
(…)
Mou snahu o sladké nicnedělání a zkoumání očních víček zevnitř narušuje neomalené drcnutí do ramene. Otevírám oči a zamračeně zkoumám okolí. U mého relaxačního sofa se zhmotnilo něčí dítě nejistého pohlaví třímající v ruce repliku amerického hasičského vozu. Chvíli mě pozoruje a pak nejistě praví: „Hů?“
Podívám se na něj, promnu si rozespalé oční bulvy a rozhlédnu se po okolí ve snaze spatřit majitele bezprizorního šklebáka. Nikde nikdo není, tak usuzuji, že musel utéct z herní místnosti určené k hlídání divokých zvířat.
„Co bys rád? A čípak jsi?“ zahajuji konverzaci.
„Kňáp!“
„Kňáp?“ to budeš asi kluk, říkám si. „Těší mě, Kňápe,“ pravím zbytečně.
„Hů!“ podává mi malý budoucí korporátník hasičské vozidlo.
(…)
Po práci se vypravuji cvičit do místního fitova centra. U vstupu mě vítá manželka provozovatele. Vcházím dovnitř a zběžně skenuji místnost na potenciální známé nebo neznámé osoby preferenčně ženského, popřípadě též mužského pohlaví. Nenacházím nikoho známého, jdu se tedy převléct.
Nasoukán do přiléhavého trikotu se svalím na podložku pod úporné světlo zářivek z doby snad ještě hlubokého socialismu a zahájím protahování mého zimou zkřehlého a korporátem i jídlem zničeného tělního korpusu. Znovu si připomínám, že bych měl cvičit častěji, nebo se alespoň donutit k občasnému protažení, dopřát si lekci jógy, powerjógy, nebo pilates. Ale v podstatě už před dokončením myšlenky vím, že se k tomu donutím tak jednou, dvakrát, a pak moje nadšení ochabne.
Pokud se po smrti ukáže, že jsme tělo měli pouze vypůjčené v rámci simulace, ve které jsme existovali, vůbec nevím, jak budu jeho stav vysvětlovat přebírajícím technikům. Pevně doufám, že jsem si samotný korpus nechal pečlivě pojistit a nebude z toho nějaké dramatické mrzení.
Během mého pokusu o pozdrav slunci vchází do posilovny mladá a doufejme, že rovněž nezadaná blonďatá slečna, kterou jsem měl tu čest tady již zřít v minulosti, ale komunikaci s ní mi narušil Eman se svou vlezlou potřebou se družit. Ale nelituji toho, neboť neznámá plavovláska pěkně dozrála a jeví se velice konzumovatelnou. Ale možná za mě jen hovoří delší horizontální půst, kterému jsem nedobrovolně vystaven v poslední době.
(…)
Chcete-li se dozvědět, jak dopadlo hasičské vozidlo, zda se podařilo sehnat stvořitelku Kňápa, anebo ho musel hlavní hrdina adoptovat, a také co předvedlo blonďaté stvoření v posilovně, můžete si celou kapitolu přečíst za jedno euro na Patreonu, kde máte k dispozici rovněž další dosud veřejně nepublikovaný obsah z prvního dílu Deníku z korporátu.
Tanec u tyče bez tyče (34/243)
Je časné ráno, na obloze ještě ani není vidět náš nekonečný žhnoucí souputník, a já vyrážím do práce. Dnes o něco dřív, než je mým zvykem, protože jsem se nechtěně probudil už ve čtyři ráno kvůli sousedovic novému přírůstku v domácnosti, který nemůže jinak než testovat nonstop své hlasivky společně s trpělivostí všech v dosahu. S očima jako… Pokračovat ve čtení Tanec u tyče bez tyče (34/243)
Linka pomoci pro zoufalé programátory (33/243)
„Je toto normální? Když ví, že tam chybí středník, tak proč ho tam ta amatérská bestie nedá sama?! Krám jeden!“ spílá kolega vývojář syntaktické chybě ve svém kódu, který interpretující software označil za chybný a přestože věděl, jak ho opravit, nechal doplnění chybějícího středníku na uživateli. Častá věc v případě některých programovacích jazyků, a rovněž častý… Pokračovat ve čtení Linka pomoci pro zoufalé programátory (33/243)
Hazardní školení (32/243)
Sedím v kanceláři, a kromě lelkování a koukání z okna se probírám denním tiskem. Píší, že nějaká žena z chudé osady na Slovensku vyhrála v loterii milion korun. Novináři se ptají, co si pořídí. Ráda by si koupila dům, ale jedním dechem dodává, že z výhry nemá žádnou radost, neboť už teď se potýkají jako… Pokračovat ve čtení Hazardní školení (32/243)
Bankovní expres s osobní bankéřkou (31/243)
Počátkem letošního roku mě pozvali do bankovního aparátu, kde jsem si relativně nedávno zřídil nový účet, aby mě zpravili o tom, že jsem jejich nejvýznamnější klient, a proto mi přiřazují osobní bankéřku. Možná nepoužili přesně tato slova, ale já to tak pochopil. Všem známým a kamarádům jsem o tom vyprávěl, kterak jsem ctihodným klientem s vlastní… Pokračovat ve čtení Bankovní expres s osobní bankéřkou (31/243)
Automatický docházkový ostrakon (30/243)
„Jak ti dopadlo slepé rande, dobry, jo?“ mrká na mě Cornelius, jakmile mě hned ráno spatří u výtahů. Vyprávím mu zkrácenou verzi mé seznamovací anabáze s tím, že to příliš pozitivně neskončilo. „Another one crazy in the coconut, ej? Neboj, najdeš!“ praví povzbudivě a odchází někam schůzovat. Anglickou částí svého sdělení Cornelius naznačuje, že duševní zdraví v lebečních útrobách diskutované ženy není z nejlepších. Doufejme, že tomu tak není, a že pouze neměla svůj den.
V kanceláři panuje menší pozdvižení, neboť nový šéf vývoje, který má ve zvyku komunikovat už od pěti od rána a totéž očekává i od ostatních, nově přišel s tím, že chce, abychom si vedli docházku a evidovali, co přesně jsme daný den dělali. Chvíli nad tím debatujeme, a nakonec dospíváme k závěru, že nemá smysl se tomu bránit, neboť všichni známe tyhle typy mikromanažerů, co si rochní ve svodkách a výpisech namísto výsledků a debata s nimi má povětšinou spíše ezoterický než faktický charakter.
(…)
Konečně jsem se dostal k tomu přečíst si zprávu od Jelizavety, která po mě nedávno loudila kamna, nejprve za pět set amerických dolarů, posléze couvla, že by jí stačily jen dvě stovky, a já jí jako poslední zprávu psal, že jí teda kamna pošlu, ať mi napíše adresu.
(…)
Na mobil mi přichází zpráva, ve které mi píše Karla, že by se odpoledne chtěla sejít. Ve stejnou chvíli vchází do kanceláře asistentka nového vedoucího vývoje, která je ve firmě velice krátce, a míří rovnou ke mně. Spiklenecky mi šeptá, že by se mnou potřebovala mluvit. Zvednu překvapeně oči, ale přitakávám, že za ní za chvilku přijdu. Dodává, že se chce sejít u zadních nákladních výtahů. Zajímavé. Začínám být daleko víc zvědavý než nadržený, a to u mě nebývá příliš časté.
(…)
Jestli jste zvědaví, jak si členové kanceláře poradili s novým nařízením, co hlavní protagonista zřel v britském muzeu, jak se vyvíjí dopisování s Jelizavetou, co ošemetného potřebovala ventilovat asistentka šéfa vývoje, a s jakou jobovkou přišla na sraz Karla, neváhejte navštívit Patreon, kde najdete plné znění kapitoly, jakož i spousty dalších, dosud nezveřejněných.
Stačí vám k tomu jedno euro! Klikněte sem a dopřejte si navíc v rámci aktuální časově omezené akce tištěnou knihu zdarma! (platí pro roční předplatná)