„Veselý štědrý den všem!“ vítá nás po vstupu do kanceláře Introvertní kolega z vývojové části našeho kamrlíku, zatímco se za okny zatahuje obloha a bude nejspíše pršet. Jelikož nikdo nepadá smíchem k zemi, začne nám vysvětlovat, že převodem číslovky, která odpovídá dnešnímu dni, z osmičkové do desítkové soustavy získáme číslo 24 a v angličtině se osmičková soustava označuje jako OCT a desítková jako DEC, což jsou rovněž zkratky pro odpovídající měsíce, takže převod soustav a měsíců funguje perfektně a je to děsně legrační.

Hrdě se na nás dívá do té doby, než mu Letitý kolega hodí pod nohy jeho humoru pomyslný klacek s tím, že ve většině anglicky mluvících zemí se Vánoce slaví 25. prosince, tak by to tam nefungovalo a u nás zase ty zkratky měsíců nedávají žádný smysl.

Introvertní kolega naštvaně odchází uvařit si kávu a mezitím se z rohu místnosti ozývá s úsměvem Bulharka Ljuba: „Áno, u nas taky 25 Vanoce!“ potěšená, že něčemu v naší konverzaci rozumí.

Není bez zajímavosti, že Introvertní kolega je ženatý a zplodil se svou introvertní ženou nalezenou na introvertní internetové seznamce introvertní dítě. Jednou ho vzal do práce, dal mu pastelky a nechal ho během pracovní doby sedět v rohu. Chlapec celou dobu jen kreslil a občas svému otci přinesl ukázat, co namaloval, ale jinak byl tichý, nikam neběhal, nepil nám z hrníčků na stole, neskákal po sofa, nedožadoval se hraní počítačových her, ani se neprojevoval jako jiné typické dětské návštěvy, kterými tady občas trpíme.

(…)

Cinká mi upomínka týkající se školení. Musím se odebrat do zasedací místnosti, kde mám sraz s naší novou juniorní kolegyní Ljubou, kterou mám za úkol vyškolit na práci s tabulkovým procesorem, jenž zde slouží jako základní stavební prvek veškeré naší práce.

Ljuba k nám přišla z Bulharska, česky umí velmi špatně, anglicky se teprve učí a o tabulkovém procesoru slyšela naposled ve škole. Zlí jazykové tvrdí, že ji naše nadřízená přijala jen kvůli jejím extra dlouhým nohám, které jí vedou přes stehna až pod zadek, na rozdíl od jiných žen, kde tomu tak nemusí být, avšak člověk nesmí věřit všemu a je třeba zůstat kritický i vůči pomluvám.

S těmito myšlenkami přicházím do zasedací místnosti, kde už Ljuba poctivě vyčkává a culí se jako sluníčko, jakmile mě spatří. „Ahój!“ zdraví mě s nadšením sobě vlastním, „Ljuba už tady!“. Přemýšlím, jak dlouho trvá, než člověku po nástupu do korporátu tento prvotní entuziasmus z těla vyprchá.

Pouštím se do vysvětlování základů práce, kterou by měla dělat. Tváří se celou dobu nadšeně. Zhruba v polovině se rozhodnu ji vyzkoušet, zda správně vnímá a ptám se na některé již vysvětlené aspekty, a zda jim rozumí.

(…)

Pokud vás zajímá, co se dělo při vyzvedávání Křišťana ze školní družiny, jakým fikaným způsobem uspává děti Heřman, popřípadě jaké drsné tajemství vyšlo najevo během školení bulharské kolegyně Ljuby, můžete si celou kapitolu přečíst za jedno euro na Patreonu, kde máte k dispozici rovněž další dosud veřejně nepublikované kapitoly z prvního dílu Deníku z korporátu. V rámci aktuální časově omezené akce navíc při ročním předplatném získáte tištěnou knihu zdarma!

(…)

„Protahuješ se?“ táže se. To musí být ve fitness centru podobně oblíbená otázka jako v restauračním byznysu „vaříte?“, popřípadě „máte tu záchody?“ Potlačuji svou prchlivou povahu a namísto spršky nerudných invektiv raději pouze pokývám hlavou, abych vyjádřil slušnost vůči bližním, přestože jen bližním ve fitnessově posilovacím okruhu.

(…)

„Jsem si v obchodě tady na rohu předevčírem koupil 4 velké čokoládové jogurty, protože mám rád čokoládu…“ pokračuje v monologu Eman opřený o parapet. „Já sem teď totiž chodím každý den, abych byl jako Arnie!“ ukazuje demonstrativně neduživý biceps. Opět pokývám hlavou, sám nevím, zda na souhlas, nebo jako obdiv jeho schopnosti zakoupit si mléčné výrobky.

„No a normálně ty první dva jsem musel vyhodit, protože v nich nebyla žádná čokoláda, chápeš to?“ rozčiluje svůj rachitický majestát Eman. „A dnes ráno jsem otevřel třetí a taky žádná čokoláda. Ten jsem zkusil sníst, ale půl kila bílého jogurtu je na mě moc, to se samotné nedá jíst! Tak si říkám, jak asi dopadne ten poslední, jestli bude taky bez čokolády…“

Nevím, co na to říct a jako ve většině případů, když mě konverzace lehce nudí, vkládám do ní automaticky určitou míru kreativity, protože i takový jsem někdy já – kreativní.

„Víš, to je známá věc!“ Začínám spřádat bizarní komplot.
„Co myslíš?“ zpozorní Eman.
„Čokoláda je ta nejdražší složka jogurtu a často ji kradou zaměstnanci,“ dodávám s vážnou tváří.
„Jako zaměstnanci v obchodě?“
„Ale kdepak v obchodě! Přímo ve fabrice na jogurty si zaměstnanci přeprogramujou linku tak, aby jim čokoládu stáčela do kbelíků bokem a pak si ji odnesou domů.“ rozvíjím zápletku. „Fakt, zrovna o tom byl článek v časopise sto plus jedna domácích zajímavostí“ dodávám na potvrzení mých slov další z mylných faktů.

Eman kroutí nevěřícně hlavou, ale vypadá, že by tomu nakonec zvládl uvěřit.

„Ještě je jedna možnost,“ zkouším to rozvinout do jiné roviny. „Je možné, že ty jogurty špatně skladuješ. Jak je máš uložené v lednici?“
„No, normálně, na stojato.“
„Víčkem nahoru nebo dolů?“
„No… Víčkem nahoru, stejně jako v krámě.“
„Tak to je špatně!“ dím přesvědčivě. „Ochucené jogurty musíš skladovat víčkem dolů, protože jen tak se uvnitř uvolní chemikálie, která se váže na laktózu a v jogurtu vytvoří čokoládu.“
„Jako fakt?“ kouká s otevřenou pusou Eman.
„Ne, ty troubo, ta čokoláda je normálně na dně a ty jsi zbytečně vyhodil tři jogurty!“ zakončuji podivnou diskuzi, odcházím posilovat břišní svalstvo a zanechávám Emana s otevřenými ústy zírat na svůj obraz v okně, za kterým už je dávno tma, podobně jako v jeho hlavně, akorát už delší dobu. Po zbytek cvičícího dne se mnou už nemluví a většinu doby se mračí. Ano, nadměrné posilování škodí nejen kloubům.

Vendelína zatkli! Nebo možná ve skutečnosti nezatkli, ale už od rána na celém patře šumí rozličné informace o tom, že měl nějaký styk s muži v uniformě. Pokud vypustíme možnost, že se rád účastní netradičních aktivit, které by zahrnovaly pouta a uniformovaně oděné muže, nezbývá než se domnívat, že ho skutečně zatkli. Otázkou zůstává, kvůli čemu?

Odůvodnění jeho zatčení se v rámci různých oddělení liší. Jedna skupina v čele s asistentkami a obchodním oddělením tvrdí, že ho sebrala imigrační policie, protože tady byl celou dobu nelegálně a jeho příběh o tom, že vyrostl jako součást kočovného cirkusu v Německu, by tomu trochu nahrávala.

Jako vševědoucí analytici jsme tuto variantu v rámci kolektivního vědomí našeho kancelářského kroužku vyhodnotili spíše jako nepravděpodobnou, jelikož jako země patříme už více než rok do Evropské unie, a tudíž je všude možný volný pohyb pracovníků bez jakýchkoli omezení. Přestože má Vendelín trochu mongolský přístup ke stravování a lehce sníženou sociální inteligenci, jeho němčina je nepřehlédnutelná a dle němčiny-znalé kolegyně zní velice rodile.

Druhé nejčastější tvrzení je, že způsobil dopravní nehodu, a proto ho zavřeli. Nakonec jsme se dobrali pravdy, která se však ukázala jako daleko divočejší, než bychom bývali byli schopni uhádnout.

Věc se nakonec měla tak, že…